O putování naší bunkrácké party po předválečném čs. opevnění mezi Úpicí a Náchodem 16.- 18. května 2025.

Přípravnou fázi snad netřeba příliš rozvádět. Jako obvykle kolovala spousta „špagetových mejlů“, došlo k několika drobným nedorozuměním, aby z toho všeho nakonec vykrystalizovala letošní sestava Aladin, Kulda, Milan, Vlastík, Jessie a bunkrák-nováček Martin, společné cestování Milanovým (super)autem a odjezd v pátek 16. května 2025 ve tři od nás. Pokud jde o počasí na víkend, nedělali jsme si žádné velké iluze neb místo obligátních „třech zmrzlých“ jich tohoto května přišel rovnou celý zástup. Naše chmurné vyhlídky ale vylepšoval domluvený nocleh pod střechou u Čičáka v Úpici, který, jak se nakonec ukázalo, byl opravdu k nezaplacení (jen pro jistotu – není řeč o penězích). A jelikož s námi jel nakonec i Vlastík (a Vlastík, to je odpradávna jistota), bylo jasné, že vše zdárně dopadne a nehrozí třeba to, že bychom dopadli jako tento bunkrák-amatér 🙂

S úsměvným údivem jsme zhodnotili Martinův pidibatůžek i jeho bezelstné přiznání, že místo pláštěnky má deštník :-). Naložili jsme všechnu bagáž a vyrazili na sever, směr Úpice. Už po cestě jsme projeli nějaké dešťové přeháňky a jako obyčejně si prostřednictvím Vlastíka společně vsadili na benzince, včetně obligátní debaty, na kolik dílů se bude dělit vyhraný jackpot a jakou část z výhry obdrží naše manželky (tedy některé :-). Abychom k hostiteli nedojeli vyhládlí, stavili jsme se na večeři do doporučené restaurace „U bulánka“ v Batňovicích. A pověst nelhala – dobré jídlo za dobrou cenu, velká porce, k pití Bernard, vlídná obsluha => doporučuje šest bunkráků z šesti :-). S Milanem jsme si dali krajovou specialitu „Úpický řízek“ (knedlo – zelo – řízek) a i když poněkud nezvyklé, opravdu dobré!

Po pár kilometrech už nás čekala „hacienda v dáli“ (dle rozměrů a zlých jazyků „zotavona ROH“) a před ní kamarád Čičák. Uvedl nás do připravených komnat (to se fakt nedá napsat jinak) a za chvíli už se při družné debatě stůl prohýbal pod pochutinami a půllitry pěnivého Krakonoše 12°. Venku pršelo, uvnitř bylo teplo a pohoda… no „držáci“ to táhli až do půl druhé. To jsme si my ostatní už užívali pohodlí postelí, což je na bunkrech fakt rarita, odehrávající se asi tak jednou za deset let 🙂

V sobotu ráno po dobré snídani nás hostitel, dej mu pánbů věčnou slávu, nadvakrát odvezl autem do Odolova. Prošli jsme kolem místní věznice a již klasickou „Aladinovou nábližkou“ dorazili k prvnímu letošnímu srubu, kterým byl T-S 28 Nad pramenem. Odtud pokračujeme po linii sestupně číslovaných bunkrů přibližně jihovýchodním směrem. U fotogenického T-S 26 Nad rybníkem pořizujeme účastnické foto.

U T-S 25 U cesty si Aladin vychutnává svých 5 minut (?) slávy, když dostává příležitost odprezentovat historicko-technickou přednášku o opevnění přiševší žensko-dívčí výpravě. Rozumím tomu, je to něco jiného než obvyklé „házení perel sviním“ (čti kamarádům). Neříkali mu ale už před lety, že by měl raději zůstat u chlapců? 🙂

Norská předpověď opět perfektně vychází a kolem jedenácté přichází prvních pár slíbených kapek. Nestojí to ani za řeč, za chvíli dokonce vykoukne i sluníčko. U T-S 20 Na pláni si povolujeme „kafíčkovou“, u které nám Milan předvádí svůj nový „polní preso-var“. Zatím pohoda, jen jsme se tentokrát ještě nepodívali do žádného srubu dovnitř. Jak se ukáže, bude to dnes platit stoprocentně.

Pokračujeme po linii a navlékáme „bunkříky“ jako korálky. V jednu dodávají „Noři“ dalších slíbených pár kapek. Na T-S 7 Lom „obdivujeme“ lidovou tvořivost v podobě střílen nahrazených plastovými okny, a také nad vyrytým nápisem „Bob“ vzpomínáme na nepřítomného kamaráda. Pokud jde o ty zhůvěřilosti, tak další „krásnou“ ukázkou je třeba T-S 6 Písník na obcí Zbečník, ostatně posuďte sami.

Ve zbečníkovském obchůdku se také Martinovi podařilo koupit plechovku „Radka“, načeš nám předvedl hereckou etídu na téma „šťastný majitel dvanáctky aneb dětinská radost z piva“ 🙂 (na fotu zleva přichází do záběru „unavený kovboj“ Vlastík). Únavě se nelze divit, přibývaly kilometry a bohužel také mraky na obloze. Zcela podle plánu „Noři“ ve tři spustili další déšť, sice ne přímo liják, ale protivně vytrvalý. U rozhledny Na Signálu oblékáme pláštěnky, ze kterých potom už nevylezeme. S ohledem počasí a neúprosně se krátící čas upravujeme plán a dnešní etapu nekončíme až v Náchodě, ale z Pavlišova scházíme na autobus do Dolní Radechové. Chvíle čekání přečkáváme v autobusové zastávce konzumací zbývajících pochutin. Autobus naštěstí přijíždí dle jízdního řádu a za necelou hodinku nás vyklápí kousek od Čičákovic haciendy. Následuje sucho, teplo, sprcha, jídlo, pití, postel… no prostě bunkrácký ráj :-).

Ještě k té jízdě autobusem – až dodatečně jsme zjistili, že nám pan řidič počítal poloviční jízdné pro děti a mládež do 18 let. Vyrojilo se několikero konspiračních teorií, proč se tak stalo, ze kterých bych namátkou vybral tři:
– vypadáme pořád tak dobře, že si nás pan řidič spletl s mladistvými
– vypadáme už naopak tak špatně, že nás pan řidič pokládal za skupinu hendikepovaných osob s nárokem na slevu
– pan řidič je taky bunkrák a bylo mu nás líto
Laskavý čtenář nechť zváží sám, která možnost je nejpravděpodobnější 🙂

V neděli ráno bohužel stále ještě pršelo. Po delší, vyčkávací snídaní, jsme se nakonec dohodli, že vzdáme pěší výstup z Náchoda a na Dobrošov se přesuneme autem. Prohlídka zdejší pevnosti se téměř celá odehrává v podzemí a tam, jak známo, neprší. Dobrošov patří k mediálně známějším pevnostem, takže snad není třeba příliš detailního popisu. I když nebyl včas dokončen, obsahuje stovky a stovky metrů vybetonovaných chodem a sálů. Vzhledem k tomu, že jsme se připletli do početné skupiny německých turistů, měli jsme prohlídku i s dobovou zvukovou kulisou 🙂

Při prohlídce jednoho z nedokončených tunelů byl stylově připomenut nepřítomný kamarád Pavel s tím, že „ten by to určitě dodělal“ neb dle vlastních slov „na rozdíl od jiných byl zrozen pro to, aby kopal díry“ (jak nám nedávno sdělil). Ale bez legrace – opět nezbylo než obdivovat, kolik a za jak krátký čas toho tenkrát v roce 1938 stihli. Dnes by to nestačilo ani na vyřízení stavebního povolení, ale to by byl námět na samostatný článek…

Dobrošovské podzemí nás „vyplivlo“ po půldruhé hodině krátce před polednem, proto bylo konstatováno, že by před zpáteční cestou bylo dobré něco pojíst. Zkusili jsme nedalekou Jiráskovu chatu a byla to dobrá volba, myslím, že všichni byli s jídlem spokojeni. Škoda, že vlivem špatného počasí byl silně omezený, jinak jistě krásný výhled do okolí, třeba na vodní nádrž Rozkoš. A pokud jde o tu x-krát Vlastíkem řešenou návštěvu vyhlídkové věže na Jiráskově chatě někdy v minulém století, tak ano, můj cancák potvrdil, že jsme tu opravdu v roce 1982 s partou při návratu z vandru v Adršpachu byli. Jinak jde o učebnicový příklad „zralosti“, kdy si dotyčný přesně pamatuje události staré bezmála půl století, ale jestli si ráno vzal prášky… to už je obvykle horší 🙂

Díky Milanově svižné, ale bezpečné jízdě jsme byli ve tři doma. Během cesty jsme díky Kubovi a jeho osvědčené aplikaci úspěšně dořešili obávané finanční vyrovnání (vzhledem k tomu, že Kuba doplácel nejvíc, muselo to určitě být správně). A pak byl samozřejmě čas bilancovat. Já bych řekl pohoda (to počasí „Norům“ vyčítat nemůžeme, co slíbili, to udělali :-). Těch pár bunkrů, co jsme „nedali“ letos, si dáme někdy příště, ony neutečou. Dokud nám parta vydrží a nohy nás ponesou… on už to Aladin nějak naplánuje 🙂
Speciální poděkování nás všech letos patří Čičákovi za luxusní ubytování a nadstandardní pohostinnost. Jen mě, nevím proč, v této souvislosti pořád napadá známé úsloví „Podáš čertu prst…“ 😉

PS. Abych nezapomněl, na vsazený tiket jsme nic nevyhráli. Jestli by to nemohlo být tím, že jsme paní Štěstěnu urazili tou nedopitou lahví rumu z minula… 😉

Jessie

fotografie z akce (Jessie, Kulda, Aladin)

trasy na mapě: sobota