33. ročník Aladinovy noční cyklistické orientační jízdy zavedl účastníky na přelomu 29. a 30. května 2026 severovýchodně a východně od Moravské Třebové.
29. května 2026 jsme v 19:00 jako vždy postávali s koly před klubovnou. Ti, co přislíbili účast, se dostavili a veteránská hlídka byla omluvena. Celkem devět lidí věstilo kvalitní zábavu. Žádný nováček, jen snad Lexík jel podruhé.
Jelikož nebyl na srazu Jessie, tak se obávám, že ani startovní fotka žádná není. Vzali jsme to rovnou zostra. První cíl byl na křižovatce pod Radkovským hradem. Matěj s Lexíkem to vzali zkratkou od klubovny ke kolejím. Druhá hlídka Indy a Piér vyrazila vzápětí. Následoval Kulda s Dobim a vše jsme jistili zezadu my – Milhaus, Dejf a já.
Vítr foukal správným směrem, tak rozdíly pod hradem byly jen vteřinové. Dalším cílem byl rozcestník na žluté – Radkovské lesy. On to vlastně rozcestník není. To jen, aby na dlouhé cestě žluté značky něco bylo. Vzdušnou čarou to bylo snad jen něco přes dva kiláky, moc se ale nikomu do tušeného kopce nechtělo. Jen Matěj a spol to vzali přes Grunu. Ostatní postupně odjeli směrem k Radkovu. Své společníky jsem na zkratku okolo okálů neukecal, a tak jsme jeli po žluté. Milhaus dělal průzkum a Dejf jel se mnou, abych vzadu nebyl tak sám. Kopec je to teda hnusnej. Nekonečná cesta se v závěru trochu narovnala. U cíle jsme na sebe ani nemuseli dlouho čekat. Dokonce i „druhostraníci“ záhy přijeli.
Pokračování bylo jednoduché, jen na konci opět zpestřeno hledáním pamětního kamene ne nepodobného tomu předloňskému. Opět se stoupalo až na vrcholek Mohelničáku, kde se tomu říká „U Svaté Trojice“. Pátraní probíhalo všemi směry skoro až k vrtulím. Bylo již dosti temno a téměř úplný měsíc byl ještě nízko. Až Kuldovo volání na Dobiho naše hledání ukončilo.
Vše, co jsme pracně nastoupali, jsme měli opět ztratit. Cílem byla křižovatka nedaleko Mírova. My jsme se pustili po žluté k tzv. Svojanovskému dvoru. Milhaus si vzpomněl, že jsme tu před lety měli iglú a přenocovali na sněhu. Po několika karambolech a skocích přes řídítka jsme přece jen dorazili k silnici. Ta se v zimě neudržuje, ale ani v jiné roční době. Docela to frčelo, a tak se divím, že nikdo nehavaroval a ani nepíchnul. Na křižovatce jsme se setkali opět s nepatrnými rozdíly.
A už je to tady zase, kopec, ale kdyby ledajaký. Hlubokým úvozem jsme stoupali mezi Javoří a Krchleby. Podle mapy zde měl být sloup vysokého napětí a lepší cesta se měla napojit na silnici, takže cíl jasný. Jak komu. Jako poslední jsme se opřeli do pedálů a pomalu ukusovali cestu. Dejf prohlásil něco v tom smyslu, že pro ně je trasa tajemství, ale já že když to plánuji, tak už vím, že to pojedu taky. Myslím, že to byl Milhaus, který řekl, že stejně kam se pojede dál, určuji až na konci předchozí etapy. Viděl bych to jako moje „know how“ a víc bych se v tom nepatlal. Říkali jsme si, že nemáme kde zabloudit a že nás úvoz dovede až do cíle. Po náročném výšlapu se před námi zjevila zelená značka, která v plánu nebyla. Zjistili jsme, že vede do Krchleb, ale mi hledali tu lepší cestu směřující k silnici. Nenechali jsme se zlákat hlídkou před námi a vydali jsme se tušeným směrem. Dorazili jsme k terénním úpravám a najeli na budoucí dálnici. Ta nás přivedla až k silnici a cíli. Když jsem mrknul do pole uviděl jsem sloup a pod ním končící hvozd. Už jsem se nehnul. Po chvíli přijeli i ostatní. Milhaus pro jistotu zkontroloval, jestli ta nedaleká dědinka je Javoří a pak jsme se mohli rozložit na silnici, posvačit či přiobléct. Světla auta nás vyrušila z našeho klidu. Byl to bavorák. Nejdříve zpomalil, minul nás a v bezpečné vzdálenosti zastavil. Z auta se ozval dívčí hlas s dotazem, jestli nepotřebujeme pomoct. Byla odvážná. Přece jen bylo něco po jedné. Zdvořile jsme jí poděkovali a pak mezi sebou ocenili její jednání.
„Ke Dvěma Janům“, dověděly se hlídky poté, co jsme mnozí na sebe oblékli poslední, co jsme měli. Jelo se dobře a citelně se ochladilo. Ještě, že jsem měl s sebou kluky, protože jsem vážně netušil, jak daleko to ještě je, když se opustí silnice. Vše proběhlo v pohodě jen Indy s Piérem někde zabloudili. Trochu, ale nijak dramaticky, jim naskočil čas.
Závěrečná měřená etapa končila u velké vrtule. Třetí kopec ze Svojanova k vrtulím jsem už šlapal, jen aby se neřeklo, o nějakých jedenáct minut jsme vedli před Kuldou a Dobim. Nechtěl jsem to klukům pokazit. U vrtule jsme udělali několik fotek a provedli vyhodnocení pořadí. Míša nás oslňoval svojí baterkou, která určitě dosvítila až do Dětřichova a my starší už jsme se určitě viděli doma v postýlce.
Po sedmi etapách: Milhaus, Dejf, Al – 185 min, Kulda a Dobi – 195 min, Matěj a Lexik – 230 min a Indy s Piérem – 258 min. Ne, že by to něco znamenalo – to jen tak pro úplnost.
Již společně jsme se vydali starou cestou na Grunu a Linharticemi k nám. Bylo pěkných tři čtvrtě na tři, když jsme se u našeho loučili. Kluci chtějí příště zas. No, něco s tím asi ještě udělám.
A ještě – za nebo po dešti by to bylo podstatně komplikovanější, ale letos jsme se po dálnici svezli.
Aladin
Trasa 2026
Přes tři kopce
Letos jsem musel CC vynechat, doléčoval jsem pochroumanou achillovku. A jak jsem si početl, dobře jsem udělal :-). Padesát kilometrů takové noční raubírny… ten Aladin čím je zralejší, tím je drsnější 🙂 No ale podle všeho jste si to tradičně užili, nikomu se nic nestalo, takže vlastně asi OK. Co bude za rok, je v rukou božích, marná sláva prostě nemládnem a těch neduhů a bolístek nějak přibývá. Uvidíme.