32. ročník Aladinovy noční cyklistické orientační jízdy zavedl účastníky na přelomu 30. a 31. května 2025 severozápadně a severně od Moravské Třebové.
Letos v květnu se sešly již tradiční dvojice s již docela obstojným množstvím účastí na předchozích jízdách. Indy s Matějem, Holli s Kuldou, po pár letech Ondra s Milhauzem, nestoři Jessie a Vlastík a Dejf se mnou. Tedy slušných pět dvojic. Před klubovnou jsme ještě lanařili mladou krev, ale nedali se.
Start byl po čase opět u udánské hospody. Vlastík si odskočil pro kompjůtr a my ostatní přijeli v klidu okolo nádraží a hřiště. Cílem byla některým též známá poslední zastávka v Nové Vsi s doporučením vyhnout se asfaltkám. Až na Ondru s Milhauzem všichni odjeli na spojku mezi poli. Kluci, co se trhli, jeli po trase CnSZ a do cíle přijeli od lesa z jihu. Holli s Kuldou chvíli v Udánkách hledali tu správnou odbočku, ale pak jeli mezi poli a myslím, že je cesta zavedla do Kunčiny. My s Dejvem jsme sjeli z polní asfaltky na polní cestu a směřovali přímo k Hřebči. Zrovinka, když jsme si říkali, že se ty deště na cestách moc nepodepsaly, se před námi objevila laguna, která téměř nešla objet. Okolo Jessieho s Vlastíkem a několika rybníčků nás cesta zavedla mezi domky Nové Vsi, ale o zastávku dřív. Po silnici jsme dojeli do cíle, kde už na nás téměř všichni čekali, i kluci co jeli úplně jinou cestou.
Již se trochu smrákalo a začala padat rosa, ale pocitově bylo stále teplo. Konec druhé etapy byl určen dosti neurčitě. Asi takto: „Támhle na tom kopci je SKALA a tam se sejdem“. Někdo ji na mapě měl, někdo ne. U někoho (mě) převážil pocit, že v nejprudší zatáčce se dáš doprava a za pár metrů jsi tam. Vyšlapali jsme kopec, v zatáčce se dali doprava a pokračovali lesní cestou plnou větví… a Skala nikde. Až už jsme se skoro dostali na koleje úzkokolejky, jsme se rozhodli, že tudy cesta sice vede, ale ne ta naše. Otočili jsme a šlapali zpět do zatáčky. Zde jsme pokračovali kousek po silnici a na další odbočce jsme konečně správnou cestou vyrazili ke Skale. Čekali na nás všichni i tma.
Cílem další etapy byl VEKSL – výhybka na úzkokolejce. Trochu mě překvapilo, že Indy s Matějem a Ondra s Milhauzem jeli dál do houští, kde tušili cestu. My jsme se jako zbytek dvojic vydali zpět k silnici a po naší již vyzkoušené cestě jsme jeli požadovaným směrem. Již byla opravdová tma. V určitém místě jsme se dohodli, že se spustíme k trati. Chvíli jsme se snažili jet po kolejích nebo vedle, ale nešlo to. Raději jsme tlačili. Jakmile se okolí trati rozšířilo, tak jsme opět nasedli na kola a po pár okamžicích jsme byli na místě. Zde již bylo obsazeno. Stál zde stan a pár chlápků zde dělalo oheň. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že to jsou docela pohodoví borci. Oni tradičně chodí tábořit na Veksl a my tradičně jezdíme v noci na kolech.
Po předložení návrhu následující trasy si asi všichni pomysleli, že mi hráblo. Měli jsme se mezi poli a po odkrytém svršku nově stavěné dálnice dostat až k Radišovu. Nakonec někdo prohodil: „No co, vždyť je to kroskántry“. A David poznamenal, že z vlaku jsou už ty terénní úpravy vidět, jen nevěděl, zda na obě strany. Indy s Matějem chvíli zkoušeli projet k poli, ale pak to otočili k Mladějovu, Ondra s Milhauzem a Jessie s Vlastíkem vyrazili také k vesnici. Bratři to vzali hrdě do lesa okolo kolejí. My s Dejvem po pár minutách také. Našli jsme i slušnou odbočku, která nás dovedla k poli a ke klukům. Hollimu opět něco spadlo z nosiče, tak se zdržel. My frčeli tušeným směrem a jelo se docela slušně. Po čase jsme našli v orosené trávě stopy někoho, kdo jel před námi. Křížli jsme koleje a vysokou travou jeli stále z mírného kopce krajem pole tušeným směrem.
Přejeli jsme několik kopců porostlých lesem, až jsme dojeli k vykácenému místu, kde na nás čekal šílený prďák. Kolo nešlo skoro tlačit a na vrchol jsme se doslova vysápali. Tušenou cestou jsme opět notný čas pokračovali. Má předtucha byla, že vyjedeme v Rychnově nebo na asfaltce k Radišovu. Najednou uprostřed mlhy a tmy blikalo bílé světlo – přejezd mezi poli. Šok. Trasa dálnice nikde! Představa o Rychnovu vzala za své a my pokračujíce po asfaltce za přejezdem, skončili u prvních domů Kunčiny. UFFF. Po silnici až do Radišova přes Starák se nám moc nechtělo, tak jsme to vzali zadem okolo zahrádek a po polních cestách do cíle etapy. Z rozestavěné dálnice jsme viděli jen to, co bylo vidět ze silnice. Nebyli jsme poslední. Holli s Kuldou se přištrachali pár minut po nás. Ti si ale dálnice užili dostatečně. Stejně tak i Ondra s Milhauzem.
Bylo půl jedné a mohlo se jet domů, ale vše bylo jinak. Kolektiv se shodnul na ještě jedné etapě. Ta končila na hrázi rybníku Nohavice u Třebařova. Je to ten druhý z šesti od lesa a měla k němu vést cesta. My s Dejvem jsme jeli po Důlních Stezkách k rychnovskému kopci a pak již tušeným směrem. Podle mapy jsme věděli, že správná odbočka je ta čtvrtá. No jo, jenže lesáci si dělají odbočky vlastní, a tak ta námi vybraná končila na mýtině. Jelikož jsme již slyšeli žáby, vydali jsme se natvrdo lesem. Čekalo nás orosené pole. V dáli jsme zahlédli Indyho světlomet. Polem se dalo jet jen velmi těžce a když Dejv vyrazil do úvozu na cestu, zjistil, že je to koryto potoka. Jelikož jsme již byli mimo mapu, vyměkli jsme a koukli do mobilu. Upravili jsme směr, což znamenalo, že jsme se otočili o 180° a po chvilce hledání jsme našli cestu. Na cestě jsme ovšem marně hledali odbočku ke hrázi. Všude bylo pole. V protisměru jsme potkali Holliho s Kuldou a již se stále zapnutou navigací, která nás vedla do pole, jsme si blátem razili cestu k hrázi. Nebýt kluků, kteří zde již byli, bychom tu pěšinku nenašli. Jessie s Vlastíkem přijeli těsně před druhou z druhé strany.
Při sčítání časů jsme zjistili, že dvě dvojice mají shodný čas. Vyhrál Indy s Matějem a Ondra s Milhauzem. Společně jsme se blátivým polem doplahočili k zadní třebařovské asfaltce a pak s několika přestávkami a závěrečným fotem u nádraží i do města. Někteří se odebrali rovnou do myčky opláchnout kola a zbytek jel domů opláchnout sebe.
Oproti původnímu plánu vrátit se domů ve dvě jsem slézal z kola ve 3:15. Jak někdo trefně na nějaké z kontrol prohlásil: „Vypadalo to na pohodovou vyjížďku a on to byl docela záhul.“ Různé aplikace ukazovali různě, ale myslím, že jsme najeli všichni něco přes 40 km.
Jedna z dalších hlášek: „Brácho, ty vole, příště už spolu jet nemůžem, protože spolu vždycky zabloudíme“. „No jo, ale kdo jinej nás s takovou reputací vezme do party?“. 🙂
Dobře jsme si zajezdili, ani žádná krev netekla. Snad jen do toho klíštěte, co mě do rána sálo.
Aladin
Trasa: Indy+Matěj, Jessie+Vlastík, Kulda+Holi
Kuldův videoklip s hustým songem na téma CC 2025 (2:10)
Kuldův autentický videozáznam z dálniční etapy CC 2025 (6:34)
