Dlouho byly v hledáčku a letos na ně v rámci dovolené došlo – Novohradské hory. Kdybyste hned nevěděli, to je dle známé TV-reklamy ten úžasný kout jihočeské přírody, která regeneruje, a kde po rozkvetlých loukách uprostřed lesů hopsají krásné víly v bílých průsvitných šatičkách, pojídají u toho zdravý sýr a zapíjejí ho ještě zdravější vodou. No, ukázalo se, že to není až tak úplně pravda, ale nepředbíhejme :-).

Město Nové Hrady nás přivítalo v sobotu 27. července 2024 odpoledne. Naším druhým domovem se na týden staly Apartmány Kohoutek a Slepička (v našem případě tedy konkrétně Kohoutek). A moc se nám tam líbilo, moderní a účelné ubytování poskytlo super zázemí pro výpravy po okolí i pro relax. O příjemné a ochotné „paní domácí“ ani nemluvě.

Nové Hrady, Apartmány Kohoutek a Slepička

neděle 28. července 2024
Naše první procházka celkem logicky vedla do města, na jehož východním okraji jsme od včerejška bydleli. Ráno bylo ještě pod mrakem, ale dopoledne oblohu rychle vymetlo a bylo krásně. Nové Hrady jsou pohraniční město s necelými třemi tisícovkami obyvatel, sympaticky zeleným náměstím se stylovou radnicí a rezidencí Boquoyů, kostelem sv. Petra a Pavla, pěkným zámkem s přilehlým parkem, impozantní hrobkou Boquoyů, historickým hradem, starou kovárnou, klášterem, muzeem… a to jsem určitě ještě něco opomněl. Dopřáli jsme si od každého trochu a když jsme se unaveni chtěli odměnit kávičkou a něčím sladkým k tomu, byli jsme odkázáni na kavárnu Kousek, kousek od vchodu do hradu (byl to dobrý tip, doporučujeme). Posilněni jsme si ještě přidali místní NS Sokolí hnízdo, ale popravdě nás trošku zklamala (místy problematické značení, nevelká atraktivnost). Celkem našlapáno 6,5 km, čili takový pěkný, nenáročný prolog 🙂

Nové Hrady – náměstí
Nové Hrady, hrobka Boquoyů

pondělí 29. července 2024
Za slunečného počasí došlo na kolo. Za základ plánované trasy posloužila historicko-naučná cyklistická stezka Paměti Novohradska. Abychom to na první vyjížďce hned „nepřepískli“, zvolili jsme „jen“ její severní část a projeli oblast severně a západně od Nových Hradů . Tento kraj má takový příjemně „třeboňský“ ráz – rybníky, lesíky, pole,… a žádné velké kopce. U rybníka na výjezdu z města směrem na Býňov jsme si přes plot prohlédli husí farmu. V Karlově jsme okoukli aspoň zvenčí podnik Dobrá voda, stáčející pověstnou místní dobrou vodu („příroda regeneruje“). Vlastně bylo pořád na co se dívat, pořád co fotit. U kapličky poblíž Bukové jsme si dali příjemnou svačinku, minuli jsme dančí oboru u Janovky a kolem rybníků dojeli do Žumberka.

tvrz Žumberk

Zdejší tvrz je jedním z lákadel kraje a dá se říci, že splnila naše očekávání. Hned poblíž ní je příjemná restaurace (palačinka s příslušenstvím a kávičkou přišla vhod 🙂 ) a v okolí tvrze je rozmístěna umělecká expozice převážně dřevěných soch znamení zvěrokruhu (něco jsme poznali hned, něco až podle popisu). Přes Božejov a Svébohy jsme dorazili ke tvrzi Cukštejn (aktuálně pro rekonstrukci nepřístupná), která leží na výběžku Terčina údolí. To jsme si nechali na jindy a na ubytování dojeli po silnici přes Světví. Sečteno podtrženo příjemných 41,5 km za velmi pěkného počasí.

mezi rybníky za Petříkovem

úterý 30. července 2024
Pod vlivem včerejších zážitků a příslibu pěkného počasí jsme změnili původní plán a místo pěšky vyrazili opět na kole. Čekal nás zbytek „Paměti Novohradska“ jižně a jihozápadně od Nových Hradů. První zastávkou byl Skanzen ochrany státní hranice, jak jinak než na rakouské hranici. I když jsme nešli dovnitř, už jen z venkovní expozice dýchl závan „starých časů“. Naše generace se toho „zadrátovaného komplexu“ asi úplně nezbaví nikdy. Naopak svobodná návštěva nedalekých hraničních kamenů byla příjemnou připomínkou současnosti.
Následovaly dlouhé lesní úseky směrem na jih. I když zde krajina začíná připomínat spíš Šumavu, ocenili jsme přes vrcholící sezónu minimální přítomnost turistů. Očividně Novohradky ještě nejsou tak „profláklé“.
Už docela rádi jsme u obce Šejby vyjeli z lesa a zamířili na západ směrem na Dobrou Vodu. Těsně před ní jsme ale ještě uhnuli do kopce na Hojnou Vodu, neb kdo nezazvonil na místní Zvon setkávání a nepronesl přání, jakoby tu ani nebyl :-).

Zvon setkávání v Hojné Vodě
Zvon setkávání v Hojné Vodě
rozhledna na Kraví hoře

Nad Hojnou Vodou se tyčí Kraví hora (953 m) s vyhlášenou rozhlednou. Všechny zdroje mluvily o náročném pěším výstupu, ale když už jsme tu byli s koly, řekli jsme si, že to nějak dáme. První kousek po hrbaté cyklotrase ještě šel, ale když se potkala se zelenou turistickou odbočkou k vrcholu, bylo záhy jasné, že kola na nás schovaná počkají pod kopcem. Fakt ale je, že jsme nějaké šílence, kteří svá (elektro)kola dotáhli přes kořeny až nahoru, potkali (asi to ten den měli za trest :-). Jinak ale pověsti nelhaly a vyhlídka z 32 m vysoké stavby opravdu stála za to. U rozhledny je také přístřešek, ale občerstvení s sebou.

Dobrá Voda - pramen

Po červené cyklotrase jsme se z kopce dodrncali do Dobré Vody. Místní kostel Panny Marie Těšitelky je vskutku impozantní stavba, viditelná zdaleka, a přímo před ním vytéká pramen opravdu dobré vody. Jinak jde samozřejmě o známé poutní místo, kde jsme si povolili trochu oddychu a kávičku v místním rázovitém Bistru na vyhlídce.

kostel Panny Marie Těšitelky v Dobré Vodě

Dál jsme pokračovali po silnici na Horní Stropnici, za kterou jsme uhnuli vpravo na Mýtiny a klidnou silničkou dojeli přes Veveří a Střelnici do Nových Hradů od jihu (dobrý tip od paní domácí). Ještě jsme se stavili v Zevlově mlýně, kde mají kromě pěkné venkovní expozice historických traktorů také výborné pivo ze zdejšího pivovaru. Fakt mi chutnalo a určitě to nebylo jen horkem. Za krásného slunečného dne jsme našlapali 35,5 km, tak proč se trochu neodměnit, že 🙂

středa 31. července 2024
Počasí nám stále přálo, a tak jsme netypicky i třetí den v řadě zvolili kolo. Na průzkum jižní části Novohradských hor jsme se ráno přesunuli autem do Pohoří na Šumavě, odkud jsme během dne absolvovali na kole tři různé okruhy.

Jako vodáci křtění Lužnicí jsme nemohli nezajet k prameni Lužnice, přesněji řečeno k pramenům Lužnice. Ten český se nachází na konci hodně nenápadné pěšiny přes louku, kousíček od hraničního přechodu, a za časů totalitních býval jediným, našinci jak tak dostupným. Ten opravdový je pak k vidění poměrně vysoko v kopci pár kilometrů v Rakousku a je o poznání okázalejší. Hrnečky na pití a dvojjazyčné nápisy jsou zde příjemným bonusem (o svobodném pohybu přes hranici ani nemluvě :-).

pramen Lužnice (Lainsitz) na úpatí hory Aichelberg

Po návratu do Pohoří na Šumavě jsme vyrazili jihozápadním směrem na Kamenec, nejvyšší vrchol (1072 m) české části Novohradských hor. Tak trochu se opakoval včerejší scénář, kdy jsme větší část nepříliš kvalitní cesty odšlapali na kole a posledních asi 200-300 m už s ohledem na terén raději pěšky (ono je to tak i značeno). Vrchol sám je zarostlý lesem, takže nějaké náramné vyhlídky se nekonaly, ale je posetý zajímavými skalami, takže na pěknou procházku „no proč ne“. A pak – být v Novohradkách a nezdolat nejvyšší vrchol? 😉

Kamenec

Třetí a poslední okruh toho dne byl nejdelší a taky nejobtížnější. V Pohoří na Šumavě jsme si prohlédli zajímavý kostel, z něhož zůstaly zachovány jen obvodové zdi, a poté po silničce pokračovali směrem na Leopoldov. Velmi pěkný úsek „šumavskými“ loukami a převážně z mírného kopce, doporučení opět nelhala.

Lesovna Žofín

Pohorské Vsi jsme byli překvapivě brzy. I tak bylo „íčko“ už zavřené a obchod ještě zavřený. Abychom se nevraceli po téže trase, zvolili jsme pro cestu zpět oblouk lesem přes bývalé hutě Terčí, Stříbrnou a Janovy, s menší zajížďkou na Žofín. Prales jako takový je veřejnosti nepřístupný, ale dojeli jsme ke stejnojmenné restauraci a i projížděné lesy Pivonických skal mají své starobylé kouzlo. Cesta po různorodých površích byla typu „nahoru dolu“, hodně metrů jsme pak vyplýtvali dlouhatánským sjezdem k rakouské hranici.

hranice u Lužnice

Byli jsme opět u hraniční Lužnice a bylo jasné, že když je cílové Pohoří (a naše auto) nahoře na kopci, čeká nás na závěr (ne)pěkné stoupání, nějakých 230 výškových metrů v kuse. Poprali jsme se s tím statečně, ještě teď smekám před mojí drahou chotí, která opět (pokolikáté už?) bezezbytku naplnila kdysi slíbené „v dobrém i ve zlém“ :-). Když nás cesta konečně „vyplivla“ kousek od auta, byli jsme rádi oba. Jakkoli má být středa dle tradice odpočinková, my jsme toho dne našlapali 42 km a zdolali asi 800 výškových metrů. Na neelektrifikované seniory myslím dobrý 🙂

u Pohoří na Šumavě opravdu jak na Šumavě 🙂

čtvrtek 1. srpna 2024
Původní vícedenní předpověď počasí předpokládala, že v druhé půli týdne se počasí může začít horšit, proto jsme si místní atrakci z největších, Terčino údolí, naplánovali na čtvrtek s tím, že je projdeme pěšky, v horším případě v pláštěnkách. Ráno pohled z okna i oblíbená norská předpověď (vím, občas kradou děti, ale předpověď mají dobrou 🙂 ) ukazovaly, že minimálně dopoledne bude opět slunečno. Do údolí jsme tedy opět vyrazili na kole. Když jsme se před tím poptávali domorodců, jestli na kole ano či ne, byly odpovědi poněkud nejednoznačné. Naše zkušenost říká, že zakázané to není a pokud člověk jede rozumně a ohleduplně k chodcům, není to žádný problém. Ani z hlediska terénu, pouze na návratové, vyvýšené části trasy byla 2-3 místa, kde jsme raději kousek slezli a šlapali vedle kola.

Terčino údolí

Terčino údolí je zajímavé tím, že i když vypadá přírodně, je to do značné míry umělá stavba, včetně pěkného vodopádu napájeného vodou přivedenou vybudovanou strouhou. I kamenité řečiště říčky Stropnice bylo údajně naplněno dovezenými balvany. Celek, doplněný zajímavými stavbami (Tereziiny Lázničky, Modrý dům, na jihozápadní otočce tvrz Cukštejn, rybníky) ale působí příjemně a je to okruh jako stvořený na pěknou procházku, v našem případě projížďku. Ta v součtu dala očekávaných 12,5 km.

Tereziiny Lázničky

K návratu do města jsme odvážně zvolili zkratku pěšinou vedoucí přímo do kopce k hradu, abychom si nechtěně připomněli, že slovo pěšina znamená cesta pro pěší. Nezbylo, než se za vynaloženou námahu na neplánované „krosové vložce“ odměnit dobrou zmrzlinou v nám již známe cukrárně u hradu.

On se vůbec tento den zdál býti navigačně poněkud nešťastným. Když odpoledne stále žádná oblačnost nepřicházela a naopak bylo horko, rozhodli jsme se zajet vykoupat. O super koupačce v nějakém lomu jsme slyšeli hned z několika zdrojů a pohled do mapy říkal, že nějaký zatopený lom je relativně blízko severně od nás. Vyrazili jsme tedy na kolech jen tak opravdu nalehko. U očekávaného vjezdu do lomu nás však přivítala závora a nápis „vstup zakázán“. Zkušeně jsem to zhodnotil, že „neoficiální“ vchod bude asi z druhé strany, kam se však dalo dostat pouze velkým obloukem okolo rybníků. Když jsme si to odšlapali, do lomu jsme se skutečně dostali, ale i když fotogenický jistě byl, o koupání v něm nemohla být řeč. Neplánovaně jsme si tak přidali k dennímu nájezdu dalších 12,5 km a s vodou se potkali až ve sprše. Do zápisu jsem dal, že ani moderním mapám tak docela věřit nelze a že bude třeba zlepšit komunikaci s domorodci :-). Jak se později ukázalo, tak ten „nej“ koupací lom (písečný!) se nacházel až někde u Lužnice…

kamenolom Štiptoň

pátek 2. srpna 2024
Pro poslední „akční“ den jsme zvolili osvědčenou kombinaci přesunů autem a krátkých pěších výletů, abychom prozkoumali i vzdálenější oblast západně od Nových Hradů.

Prvním cílem byla obec Sedlce u Svatého Jana nad Malší. Kousek odtud se na příkrém srázu nad vodní nádrží Římov nachází zřícena hradu Velešín. K němu je pěkná, tam a zpět asi tříkilometrová procházka. Z hradu se toho sice moc nezachovalo, ale i jeho zbytky mají svůj půvab, o krásných výhledech na hladinu přehrady ani nemluvě.

zřícenina hradu Velešín

Poté jsme se přesunuli do nedalekého Velešína. Prozkoumali jsme a nafotili střed města, pojedli ve vietnamské bistru naproti nádraží, ale původně zvažovaný naučný okruh o historii opevňování jsme nakonec vzdali. Naopak ujít jsme si nenechali nedaleký pozůstatek koněspřežné dráhy České Budějovice – Linec. No kde jinde uvidíte (téměř) celodřevěné koleje?

zbytky koněspřežky

Poslední zastávkou byl Římov. Křížovou cestu, patřící k místnímu poutnímu areálu, jsme sice prošli jen z části, zato jsme ale procházku protáhli až k nedaleké hrázi přehrady na řece Malši. Prohlédli jsme si také místní památnou lípu, která v roce 2008 zvítězila v anketě Strom roku.

Římov

Deset kilometrů, našlapaných během dne, a poslední večer v Nových Hradech jsme se rozhodli si zpříjemnit návštěvou koncertu skupiny Nerez. Sice nás na cestě zastihl první déšť, ale nebyl silný, ani dlouhý a v příjemném prostředí „zahrádky“ hotelu Rezidence jsme na něj brzy zapomněli. Nerez je srdeční záležitost a pořád umí. Legendární, ale bohužel zesnulou Zuzanu Navarovou, na postu zpěvačky nahradila Lucia Šoralová. Nebyli jsme sami, kdo si u starých hitů pozpěvoval s ní 🙂

skupina Nerez & Lucia

sobota 3. srpna 2024
Dobalení, rozloučení a 240 km autem domů, bez problémů a v dobrém čase. A ten byl i na první bilancování. Novohradky určitě nezklamaly. Tak, jak to odpovídá jejich zeměpisné poloze, jsou z pohledu (cyklo)turisty něčím na půl cesty mezi Třeboňskem a Šumavou. Zajímavých míst je tu k návštěvě víc než dost, samozřejmě ani náhodou nelze říct, že jsme za týden stihli všechno, co by stálo za úvahu. A i když jsme tu byli ve vrcholné sezóně, rozhodně tu nebylo nijak přelidněno. Velmi jsme byli spokojeni s ubytováním a počasí nám víc než přálo. Tomu také odpovídají závěrečné součty, 144 km na kole a 15 km pěšky. Suma sumárum – určitě palec nahoru.

A ještě k těm vílám, zmiňovaným v prvním odstavci. Buď je ta reklama klamavá nebo jsme neměli štěstí, ale ty víly jsme tam bohužel neviděli. Abych nepropadl trudomyslnosti, zasuplovala mi luční vílu na jedné z výprav moje drahá choť, za což jsem jí vděčný. Stejně jako za to, že mívá pochopení pro můj někdy poněkud svérázný humor :-).

víla z Novohradských hor 🙂

Jessie