O třetí bunkrácké výpravě Aladinovy party, a to západně od Divoké Orlice.
Podle plánu jsme se v květnu 2002 rozhodli pokračovat dále na západ od Divoké Orlice. Z důvodu divokých spojů jsme se chtěli přesunout busem do Žamberku a přes Rokytnici do Říček. Vše pěkně navazovalo – jenže! Měl jsem ve tři nastoupit do busu Brno – Žamberk, ale buď jsem čekal na jiné zastávce nebo nevím, ale žil jsem v domnění, že prostě nepřijel. Z omylu mě vyvedl volající Bob, že s Alešem jsou v autobusu a já nikde. Trochu mě polilo horko a vydal jsem se na „vlakáč“, zachránit co se dá.
Zde jsem se potkal s Dežou, bývalým členem Sokolíků a až do Chocně jsme měli stejnou cestu, tak to docela uteklo. Bob s Alešem mezi tím čekali v Rokytnici v hospůdce. Jízdu do Říček kluci zrušili, protože bychom se ten den už nesetkali. Poté, co jsem se asi tak v sedm večer přes Doudleby blížil k Rokytnici, se mi ozval Bob, že nemusím spěchat, že Jana, která jela z Prahy, je zatím někde u Kolína. Za večerního šera jsme se sešli v oné hospůdce. Nebylo mi zrovna valně a chytal se mě nějaký moribundus, tak jsem to léčil čajíčkem s rumíčkem. Po pátém či šestém se mi udělalo lépe a konečně přijela Jana. Asi o půl dvanácté jsme se vydali po značce směrem k tvrzi Hanička. Různě jsme bloudili, až nakonec jsme natrefili na silničku do kopce. Různě poházené domky okolo silnice už spaly, až na jeden. Z něj se ozývala kytara, basa a známé písně. Neváhali jsme a zaklepali – zbytečně. Nebylo nás slyšet. Ale ještě nám nalili pivko a zazpívali jsme si, ani nevím do kdy. Noc jsme strávili za srubem R-S 74 „Na holém“.
Ráno jsme vstávali dost pozdě, takže jsme se rozhodli, že projdeme jen tvrz Hanička a pak již budeme pokračovat žambereckými lesy k Orlici. Do kopce jsme vystoupali ke srubu R-S 75 „U křížku“. Zde mě zarazila hluboká rýha směřující od místa, kde bývala kopule pro dvojče těžkých kulometů. Až po několika letech jsem vypátral, že byla v sedmdesátých nebo osmdesátých letech odvezena a osazena v muzeu v Darkovičkách nedaleko Ostravy. Dlouhá cesta.
Další naše kroky směřovali ke vstupnímu objektu tvrze Hanička R-H-S 79a „U silnice“. Zde jsme si nechali batohy a s ostatními návštěvníky se vydali na prohlídku podzemí. Hanička je postižena úpravami, které probíhaly v sedmdesátých letech. Dle plánů to měl být protiatomový kryt pro papaláše s jídelnou, nemocnicí a dalšími „vymoženostmi“. Musím říct, že na mě víc působila syrovost tvrze Bouda. Prošli jsme celé podzemí a tvrz opustili nouzovým východem srubu Hanička R-H-S 76 „Lom“.
Již známou cestou okolo R-S 75 jsme se vrátili na parkoviště nedaleko našeho noclehu. Na okraji lesa jsme se uložili u R-S 73 „Na okraji“. Zde jsme vydatně poobědvali a po krátké siestě jsme se vydali po srubech, jejichž číselné označení postupně klesalo. Některé se opravovaly, ale většina byla otevřená a tím se nám naskytla příležitost prozkoumat sruby „arabské“ odolnosti, se kterými jsme se v minulosti setkali jen zřídka. Dostat se do dolního patra byl kolikrát artistický výkon, protože původně se dolů lezlo po žebříku otvorem pro výtah. Jenže žebřík nebyl ve srubech napevno, a tak zde nezbyl ani jeden.
Sruby v okolí silnice Kunvald – Bartošovice R-S 63 „Centrála“ a R-S 62 „Na stráni“ byly větší, tzv. „římské“ odolnosti. Pomalu se blížil večer, tak jsme si vyhlédli rovnou střechu srubu R-S 59 „V polomu“. Zde jsme povečeřeli a ulehli k blahodárnému spánku.
Ráno jsme postupně procházeli sruby R-S 58 „Na svahu“, R-S 57 „U studánky“, R-S 56 „Na křižovatce“, R-S 55 „Na palouku“ až jsme sestoupali k R-S 54 „Na potoku“, který je v údolí hned vedle Divoké Orlice. Podél řeky jsme se vydali již známou cestou z loňska do Klášterce. Zde jsme očekávali, že opět pojede autobus jako loni, jenže změna je život a v neděli přece nikdo autobus nepotřebuje, a tak nás nečekalo nic jiného než se vydat „pěcho“ do Letohradu. Nakonec Bob zavolal Radce, ta byla zrovna asi mimo domov, tak chvíli trvalo, než se pro nás otočila. No chvíli. Ušli jsme ještě asi 10 km. Myslím, že nás do Bobovic Punta nabírala asi v Nekoři. Netušil jsem, že do tak malého auta se vejdou čtyři bunkráci s řidičkou a bágly. Ale všichni jsme byli rádi, když jsme u Boba vystupovali.
Tyto „bunkry“ nám nevyšly úplně podle plánu, ale počasí přálo a nálada byla taky dobrá, tak co víc si přát. Domů mě nakonec odvezl Bob a to bylo taky super.
Aladin (napsáno s odstupem více jak 20 let)