Železný kruh 2023

Jak jsme se, my starší hoši, zase po roce sešli, abychom si/se na Kvíčalce užili.

Osmadvacáté setkání Železného kruhu bylo v mnoha ohledech stejné, ale také jiné než ta předchozí. Že se na ně všichni těšili, bylo jasné už z toho, že jsme v pátek 24. listopadu 2023 ze sraziště „U plynu“ vyráželi v kompletní sestavě už v 17:03 , když sraz byl stanoven na 17:00. Kromě Booba, který už topil v chatě, a Zdenka, který autem přepravoval materiál, se přes kopec lesem vydali Vlastík, Milan, Aladin, Jessie, Pavel, Pepa, Míra, Martin a Čičák. Sněhem lehce poprášená cesta byla ve tmě dobře viditelná, k čemuž přispěl i téměř úplňkový měsíc, takže jsme se i tentokrát obešli bez svícení. A s teplotou jen lehce na nulou si „ohnivá voda“, aplikovaná na obvyklých zastávkách, lehce poradila :-).

Po tradiční společné večeři a prvním pivečku se plynule přešlo do obvyklého povídání o všem možném, a to téměř doslova. Milan nás překvapil novými klubovými tričky (díky moc), na které se snesla samá chvála, tedy až na tu drobnou záměnu lesní zvěře u spodního okraje :-). Bereme to ale tak, že výjimečnost věcí tkví právě v takovýchto drobných nedostatcích (viz např. známý Modrý mauritius). O půl deváté mezi nás přibyl Vojta, který si tentokrát přivezl i vlastnoručně vyrobenou dýmčičku. Překvapila také „omladina“, která přišla „už“ v devět, a to dokonce ze správného směru. Co na té cca pětikilometrové trase od „Plynu“ ty čtyři hodiny dělali, jsme potom z různých útržkovitých informací skládali dva dny (ono možná i lepší někdy nevědět všechno :-). Všeobecná zábava se u dobrého jídla a pití záhy přehoupla přes půlnoc, poslední diskutéři „to zalomili“ asi někdy ve dvě. Možná únava, snad už i trochu stáří, ale spali jsme až do rána navzdory tomu, že akustické projevy v chatě připomínaly spíše středně velkou pilu v plném provozu. A to ještě drsňák Pepa, pověstný „dřevorubec“, opět spal chladu navzdory venku na verandě.

Po vydatné snídaní jsme započali s přípravou natáčení tradičního videa. Čtyři z naší party letos oslavili šedesátku a další jsou věkově tak nějak okolo, takže název letošního dílka „Šest křížků na krku“ asi mluví za vše. Pánové Čadek a Pokáč nám snad odpustí, že jsme si jejich svižný song trošku „přiohnuli“ našim potřebám a probíráme v něm strasti i slasti raného seniorského věku (samozřejmě převážně nevážně). Scénář byl znám dopředu, chlapci se vzorně připravili (pochvala!), takže natáčení šlo hladce a řekl bych i poměrně rychle. A že u toho zase byla spousta legrace snad ani netřeba dodávat.

Všichni „herci“ byli dobří, pokaždé mám při psaní strach, že při vyzdvihnutí jednoho nechtěně zapomenu na druhého. Nelze ale nezmínit vzorně připraveného elegána Zdenka, obětavce Pavla, který si pro pár vteřinový záběr neváhal postavit zbrusu novou „káru“, Aladina s Milanem za super rekvizity i kaskadérské kousky, Mirka za „pana doktora“, Vlastíka za obětavý výkon nad porcí zeleniny, Čičáka, že se opět ujal ženských rolí, Booba s Vojtou, že se nebáli vystavit vlastní lebky, Martina za „velké malé role“… ale zejména Pepu, který z nevelké úlohy „ňaderného technika“ udělal postavu pro natáčení zcela klíčovou (o legraci okolo ani nemluvě). I když se dušoval, že ne, je očividné, že s problematikou má značné praktické zkušenosti. Co z toho všeho letos vyšlo, nakonec posuďte sami (odkaz na video a fotky dole).

U všeho uvedeného jsme nezapomínali ani na propracovaný ketering. Pavel s Pepou udili, opékaly se buřty, dobrý gulášek byl… aj klobásky byly :-). O dobrém pití k tomu netřeba pochybovat, takže setkání Železného kruhu bych s klidem připodobnil k bájným „lukulským hodům“. Nezapomínali jsme ovšem ani na „duševno“. Např. odpolední procházka přes Suchý a Spálený připomněla, že okolí Kvíčalky se pořád mění (les/neles, cesta/necesta,…). Podvečerní Boobovo hudební vystoupení zase připomnělo, že čas, kdy se při zpěvu už opravdu neobejdeme bez čtecího zařízení, není zas až tak daleko. Pod všemi těmi dojmy, čerstvým vzduchem, plným břichem a brzkou tmou jsme odpadli do hajan už v devět večer. Jak tuším Zdenek ráno výstižně poznamenal: „Jedenáct hodin v kuse jsem nespal už opravdu dlouho :-).“

V neděli ráno už byla na zemi solidní vrstvička sněhu, z vytopené chaty se moc nechtělo. Ale chceš nechceš, musíš. Dojíst, dopít, dopovídat, uklidit… a šupky dupky domů. Letos nás šlo pěšky zase více, takže i zpáteční cestu lze započítat jako efektivně využitou. Opět se nám to letos vydařilo, účast stoprocentní, pohoda – co víc si přát? Ten víkend za to prostě stojí. Řečeno slovy klasika nejpovolanějšího:

„Křičte si na mne, řežte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou – přece jsem nejšťastnějším chlapcem: Vždyť jsem viděl Rychlé šípy!“

Jessie