Výprava členů Železného kruhu na Kokořínsko o víkendu 15. – 17. 7. 2022.
Tak už se uklidněte, přestaňte se vrtět, budu vám vyprávět, jak jsem ve dvaadvacátém vandroval s dědou Vlastíkem, dědou Boobem, dědou Aladinem a panem Milanem po Kokořínsku… Tak takhle nějak bych mohl začít, ale nezačnu, ještě si tenhle úvod ponechám v záloze na nějaké budoucí příště 🙂
Staré pušky, tedy akční část Železného kruhu (neb s těmi „mlaďochy“ v tomto směru nic není) podnikly o víkendu 15. – 17. července 2022 letní výpravu na Kokořínsko (pokud vás napadá, proč zrovna tam, zeptejte se Aladina). Přípravnou fázi akce taktně pominu slovy „to už lepší nebude“. Fakt je ten, že když jsem v pátek ve dvě s Vlastíkem nasedal do Aladinova auta, uvěřil jsem konečně, že už je to tady a že všechno klapne. Od památného skoku na „samoletce“ stále ještě ne zcela doléčeného Booba jsme naložili v Albrechticích a pokračovali k Milanovi do Žamberka. Po aktivační kávičce jsme přepřáhli „oře“ a Milanovým prostornějším vozem vyrazili směr ATC Kokořín. V duchu legendární hlášky „Jedem zkratkou, pánové. Je to sice dál, ale zato horší cesta.“ se Milanova navigace rozhodla uspořádat pro nás pěkný výlet po středních Čechách s „líznutím“ Prahy, Mělníka a příjezdem do cíle z opačné strany. Trošku se to pravda natáhlo, ale zase jsme jako bonus viděli v dáli Milešovku, Ještěd, Říp… a konečně i Kokořín. Do kempu jsme dorazili o půl sedmé. Nocleh zajišťoval Milan, takže pronajatá chatka zajišťovala na naše poměry neuvěřitelné pohodlí (jak se ukázalo, nebylo to vůbec od věci). Pokud bychom o to stáli (nestáli jsme), mohli jsme dokonce dostat i povlečení na lůžka! Chrápající sekce zabydlela přízemí, (téměř) nechrápající sekce podkroví. Potraviny se sešly v lednici a rychlá inventura TPP (tekutých podpůrných prostředků) ukázala, že žíznit opravdu nebudeme :-).
Po přípitku na zdar akce následovala večeře v podobě opékání buřtů. Většinou bylo rozhodnuto, že původně plánovaný asi 3 km okruh kolem skal přesuneme jako bonus k zítřejšímu programu a ušetřený čas a síly věnujeme „průzkumu bojem“ kempového pohostinství. Byla to dobrá volba. Jednak jsme konečně (byť jen dočasně) zahnali žízeň, jednak se ukázalo, že sympatická paní recepční se s večerem proměňuje v šenkýřku krásnou (byť jen dočasně :-). Zbytek večera v chatce vyplnila tradiční pánská debata o základních filozofických, ekonomických a politických otázkách. S výjimkou tématu „optimální limit konzumace TPP“ jsme se jako vždy bez problémů na všem shodli..
„No zřejmě slušnej oddíl, no.“
Ráno všichni až vzorně vstali a po rychlé snídani a bleskové přípravě jsme relativně nalehko již před osmou vyráželi vstříc krásám Kokořínska. Plni počátečního nadšení a sebedůvěry jsme zamítli původně plánovaný přesun autem do východiště s tím, že když nemusíme vláčet těžké bágly, tak to přeci dáme. Nevím, jestli tento názor panoval i po asi 3 km přesunu podél silnice (a to samé odpoledne zpět), ale každopádně nikdo nic neříkal. Od rozcestníku Pokličky jsme vyrazili východním směrem po modré značce roklí Močidla, pak Náckovou rolí a přes Švédský val a naučnou stezku Lesopark Debř na okraj Mšena. Krajina plná skal, převisů, jeskyní, vyhlídek… člověk neví, kam se dřív podívat, co dřív fotit. Místo obsáhlých slovních popisů doporučuji si prohlédnout připojené fotografie, stojí to za to. Na kraji Mšena jsme „přestoupili“ na žlutou značku a absolvovali okruh přes jeskyni Obraznice a skalní město Bludiště. Na střídmý oběd s doplněním tekutin došlo v Romanově. Zdejší hospůdka byla zrovna startem a cílem jakéhosi orientačního běhu, takže jsme se v lesích potkávali se závodníky. Některým jsme i poradili, doufám, že dobře. Pokud jde o naši navigaci, zbývalo dořešit, kudy se budeme vracet. Když souhlasil i Boob, dali jsme přednost delší trase k Pokličkám po zelené a červené Boudeckou roklí. Ukázalo se, že jde o nepříliš zajímavý úsek a lepší volbou by asi byla Droužkovská cesta po modré, která přijde k Pokličkám seshora. My jsme si to k tomuto zajímavému geologickému útvaru vyšlápli po náročných schodech, stálo to ale každopádně za to. Někdy kolem čtvrté jsme podél již známe silnice došli do kempu. Po cca 20 km a stovkách výškových metrů už byly nožičky řádně uťapkané. Navíc po kratičké „norské“ přeháňce někdy po jedné hodině slunce opět „šajnovalo“ naplno. Nelze se divit, že naše kroky po návratu tak nějak přirozeně vedly opět do kempové restaurace na něco k jídlu a pití. Obojího jsme si dopřáli dostatek, leč bylo svorně konstatováno, že šenkýřka krásná už nějak nemá včerejší glanc a jiskru – jestli to bylo jí nebo námi… těžko říct.
Po této první večeři (druhé části oběda?) kterýsi dobrák připomněl myšlenku, že si jako bonus ještě dáme ten 3,8 km okruh po červené kolem kempu. Ten prostě nešlo pominout, když hned první skalní útvar na něm se jmenoval „U Bobříka odvahy“. Podařilo se mi přesvědčit ještě Aladina a Milana, Vlastík s Boobem zhodnotili, že přírodních krás už mají pro dnešek dost. Aladin a Milan si „u bobříka“ chybně mysleli, že mají splněno, naštěstí převládl názor, že okruh dokončíme celý, a tak jsme mimo jiné viděli i pěkné výhledy na hrad Kokořín. Kousek před kempem jsme také mohli nezištně pomoci třem děvčatům, co sešla ze správné cesty (rozuměj z červené značky). Následně nám ochotně pomohla před chatkou sehrát „habaďůru“ („Myslíte jako scénku?“) o srdečném loučení pro naše nezúčastněné kamarády. Nakonec ji viděl a slyšel jen Vlastík, Boob zas kdesi coural.
V souvislosti s druhou večeří jsme měli možnost se v praxi seznámit s „Boobovým opékačem“. Jde o jakési klešťo-pánvičky, dar (nebo pomstu?) od slovenského známého, pomocí které Boob jen se dvěma (!) dalšími pomocníky produkoval topinky se slaninou, vajíčkem a cibulí rychlostí cca 1 kus za 5 minut. Hostina se tak neplánovaně poněkud protáhla… ale je fakt, že jsme si pochutnali. Zda to bylo náročným dnem či odkrvením mozků po dobrém jídle, pantátům povážlivě rychle padala „víka“. Pod průhlednými záminkami postupně odpadávali „do hajan“ a dokonce ani plán konzumace TPP toho večera (hanebně!) splněn nebyl…
„Prasata, chcete snad žít věčně?“ (Fridrich II. Veliký, 1757).
Pruský král ke svým neútočícím vojákům tedy příliš uctivý nebyl. To „my hoši, co spolu chodíme“ se ve vzájemné úctě máme. To nám ale vůbec nebrání si ze sebe ustavičně dělat nejrůznější „šprťouchlata“. Čeština je úžasná řeč, umožňující neuvěřitelné množství narážek, dvojsmyslů, slovních hříček… navíc když každý z nás je výrazná individualita a nikdo nemusí pro myšlenku chodit daleko. Takže se spolu rozhodně nenudíme. Pravda, někdy je to docela na hraně, jako třeba když se po ránu zeptáte našeho nestora „A stolice byla?“ (naštěstí to bere se stoickým klidem). Prostě mužský svět, kde rozdáváš i dostáváš a kde, jak zpívá klasik „slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy“. Potíž je v tom zapamatovat si všechny ty hlášky a fórky, neb za chvíli přijde další, a tak pořád dokola. To se prostě pamatovat nedá, snad jen mít trvale puštěný záznamník a pak ty „perly“ z nahrávky dodatečně vyzobávat…
I nedělní ráno jsme zvládli zodpovědně, takže jsme i s úklidem a předáním chatky vyráželi na další okruh již po osmé hodině. Autem jsme se posunuli na parkoviště pod Pokličkami, kde naši amatérští „ajťáci“ slavně zvítězili nad parkovacím automatem. Odtud jsme šlapali po modré přibližně na severozápad směr Jestřebice a poté trochu improvizovaně a později po žluté okruh Šemanovickým dolem. I zde se nacházejí zajímavé skalní útvary (za mnohé např. jeskyně Kostelíček) a vyhlídky. Velmi pěkný byl také závěrečný úsek lesem po zelené ke skalnímu hradu Nedamy (promptně přejmenováno na „Nedá-mi“ :-). Celé jsme to zde prolezli, přičemž byl mj. zaznamenán dramatický okamžik, když „Milan odvážně pronikl hluboko do štěrbiny, aby vzápětí zjistil, že to nedá(mi :-).“ Při závěrečném pěším přesunu po silnici k zaparkovanému autu byla na vozovce spatřena 2D-žába. Jedna hodina po poledni, v nohách nějakých 14 km a opět stovky metrů výškových, byl čas myslet na návrat. Ještě jsme z auta „pro čárku“ vyfotili hrad Kokořín a požádali navigaci, jestli by nás tentokrát nevedla k dálnici přes Mladou Boleslav a Nymburk. Tímto jsme se vyhnuli i obávanému Mšenu, které má v Čechách podobnou pověst jako Bruntál na Moravě :-). Na pozdní oběd jsme se zastavili v restauraci U Mušketýra v Luštěnicích, kde jsme byli spokojeni, nejen díky sympatické ukrajinské obsluze. Při debatě o klidu na kávu („me se nikam neženem“) byla vzpomenuta hanácká bigbítová kapela Stracené Ráj), načež nám autem až skoro do Žamberka zněla jedna hanácká vypalovačka za druhou. Za mě dobrý, někteří přítomní pantáti ale na té hanáčtině ještě očividně „musijó“ zapracovat ;-). U Milana jsme k dobré kávě dostali i dobrou buchtu, po ní výměna aut a poslední úsek domů. Náš osmapadesátiletý benjamínek Aladin uháněl jako pověstný německý sprinter Manfred Kokot („Bodaj by sme aj my mali takých Kokotov!“), takže jsem ve tři čtvrtě na sedm vystupoval před domem – utahaný jako kotě, ale šťááástný…
Počasí vyšlo, parta tradičně dobrá, stanovený plán splněný… co víc si přát? Díky všem zúčastněným! Užívejme podobných akcí, kdo ví, kolik nám jich ještě bude dopřáno. Tak zase, kluci, někdy příště, jo?
Jessie
PS. Všechny v článku použité citace během popisovaného víkendu zazněly. Kéž bych si tak zapamatoval i ty ostatní…
trasy na mapy.cz: sobota-A, sobota-B, neděle
Původní komentáře:
Kokořínsko
Moc pěkný komentář, moc pěkný fotky. Celé to, podle přečteného článku, bylo perfektní. Užívejte si, dokud to jde, je to fajn, že se takhle máte. Jednou jsme jeli na Kokořín z Turnova, najeli jsme asi 180 km, než jsme ho našli. Bez navigace, podle mapy a pořád jsme se tam motali někde dokola??.
(Eva, 25. 7. 2022, 8:37)
Re: Kokořínsko
Asi tam fakt někde mají nějaký „bludný kořen“. V článku naznačuji obavy ze zdejšího města Mšeno. V roce 2014 jsme přes ně s Lenkou při návratu domů museli projet. Mšeno bylo celé rozkopané (plyn?, kanalizace?), a to opravdu křížem krážem a do hloubky. Když mě vyznačená objížďka potřetí přivedla na tu samou křižovatku, naštval jsem se (ano, i to umím 🙂 a zkusil to po svém. Po několika marných pokusech, končících na překopané ulici, se mi podařilo „vyplížit se“ z Mšena nějakou „polňačkou“ skrze ovocnou alej… uf, ještě teď jsem se orosil 🙂
(Jessie, 25. 7. 2022, 14:38)
časy se mění…
Plíživě, ale neodvratně došlo k té změně – z historického „nebojte se, Vlastík nás pohlídá…“ se stalo dnešní „nebojte se, my vám Vlastíka pohlídáme…“ :-).
(Vlastík, 25. 7. 2022, 12:11)
Re: časy se mění…
Je to tak, to je prostě život. Ber z toho to pozitivní – kdypak se ti naposledy stalo, že mělo hned několik lidí najednou starost o tvoje potřeby? 🙂 Myslím, že jsme se starali až vzorně, ne? 😉
(Jessie, 25. 7. 2022, 12:18)
Re: časy se mění…
Vlastně jsem si mohl připadat tak trochu jako náš pan prezident, vidíš, to mě nenapadlo….
(Vlastík, 25. 7. 2022, 14:21)
Kokořínsko
Jak se dá poznat z perfektního článku, tak fotografií, byla to velmi povedená výprava. Jste skvělí, že to v tomto požehnaném věku vše dáváte :-).
(Zdenek, 25. 7. 2022, 13:33)
Re: Kokořínsko
A ještě budem!! Si piš!
(Aladin, 29. 7. 2022, 15:36)