Letos jsem si to pořádně spočítal a přišel jsem k závěru, že jedeme po třicáté. To by chtělo oslavu. Ty, na které jsem si vzpomněl, jsem naladil zmínkou v pozvánce, že to letos bude s překvapením. Těm, co měli přijet z větší dálky, jsem překvápko prozradil.
V pátek 26. května 2023 večer jsme se jako obvykle sešli u klubovny. Někteří se nepatrně opozdili, ale nijak zásadně. Na startu se nás sešlo šest dvojic. Matěj s Lexíkem, Indy s nováčkem Piérem, poprvé spolu jeli Holli s Kuldou a pak legendy Prcek a Milhauz, Vlastík s Jessiem a Dejf a já. Po nezbytném fotu a pózování u kola jsme postupně vyrazili k Velkému buku. Peklo bylo jako obvykle peklo a já si vzpomněl na to, že jsem tuto jízdu označil jako pohodovou rovinatou. Chyba. Při hlášení časů jsem samozřejmě musel zapisovat i sekundy. No a je pravdou, že letos při závěrečném sčítání časů vteřiny rozhodovaly.
Cílem druhé etapy byla hráz jezírka mezi Sucháčem a Trnávkou. Měl jsem utkvělou představu kudy se tam dostat, proto mě překvapilo, že všichni odjeli směrem na Kvíčalku. Jen my to s Dejvem vzali pomyslnou cestou na spojnici Srnčí – Malíkov. Byla to typická crosscountryová cesta. Nebo jsme prostě někde nezahli správně. Najednou jsme byli na pasece, kterou jsme vzali příčně, ale na konci byla strž. Jelikož jsme viděli stopy po motorkách, tak jsme si řekli, že to půjde. No, moc to nešlo, ale směr jsme měli, a tak jsme se, sice po prvním setkání s kopřivami, objevili na konci Malíkova. Zrovna projížděl Jessie s Vlastíkem. Připojili jsme se a po silnici jsme ujížděli k Trnávce. Zatím co druhá dvojice jela až na kraj Trnávky a potom po cestě směřovala k jezírku. My jsme to vzali před kopcem doprava, vždyť jsem tam „onehdá“ šel, nebo už to bylo 25 let?
Zpočátku to jelo dobře a krásně po cestě, ale cesta odbočila po čase jinam. Po kraji pole to taky docela šlo, pak jsme dokonce našli i stopy ve vysoké trávě. Cesta směřovala z kopce, a i hlasy jsme už slyšeli, ale představa je představa a mě to táhlo podél lesa na opačnou stranu. Takže pěšky vedle kola stále do kopce, ale bylo to moc dlouho i na můj vkus. Naštěstí ještě nebyla tma. V dáli jsem tušil Sucháč. Skulinou v křoví jsme se vrhli k potůčku v údolí a po proudu jsme se vydali k tušenému jezírku. V tom volal Kulda a my zjistili, že všichni jsou už na místě, jen mi ne. Po zralé úvaze jsme se rozhodli k návratu na cestu. Jenže jak? Mezi námi byla bariéra z křoví. Nakonec jsme to plížením plazením dokázali a já už přesně vím, proč je Trnávka Trnávkou. Když jsme našli místo, kde už jsme jednou byli, tak jsme jeli asi jen minutu a byli jsme u cíle etapy. Kdo to mohl tušit, že ta údolí tam jsou dvě navlas stejná.
V duchu jsem umazal další dvě etapy, protože překvapení čekalo. Našim cílem byl Cimburk. Takže žádná rovinka, zase kopec. Jessie s Vlastíkem si zopákli jízdu po cestě, kterou právě přijeli. Také už byla docela tma. Na hrad jsme to vzali s Dejvem po cestě okolo kopce. Chvíli jsem litoval toho, že jsme nešli po značce jako Jessie a Vlastík, ale i když jsme jeli hodně do kopce a docela oklikou, přijeli jsme dříve než ti dva turisté, kteří nakonec vylezli odněkud z lesa, kde rozhodně nebyla značka.
A již nás čekalo slíbené překvapení. Již měsíc dopředu jsem měl s Pepíčkem domluveno posezení u ohýnku, špekáčků a pivíčka na jeho pozemku na samotě u lesa v Bezděčí. Holli nám jako jediný, kdo tam už byl, poradil kudy jet. My s Dejvem měli jasno. Trasa Mezihoří – Unerázka – Bezděčí, zde nikde neodbočovat a stále do kopce až uvidíme oheň. Nakonec jsme to našli celkem v pohodě. Jedna dvojice před námi v Unerázce odbočila doleva na Bouzov, ale i ti se našli a Holli s Kuldou to vzali zkratkou přes Lázy. Jediní ale mohli říct, že do Bezděčí nedojeli po silnici. Na místě už hořel oheň, tak jsme v klidu mohli opékat a zahánět žízeň. Zavzpomínali jsme na jízdy minulé a řešili jsme rozdíl mezi počtem jízd a ročníků. Myslím, že něco po půlnoci jsme se posbírali a společně vyrazili k domovu. Rychlíci byli tak hodní, že na nás v klíčových bodech vždy počkali. Také jsme uvažovali nad tím, co je lepší, zda jezdit celou noc nebo si posedět u ohníčku a pak znovu nasednout a šlapat domů. Při šlapání do kopce nad čističkou v Trnávce jsem si říkal, že ten druhý špekáček už neměl být. Přes Radkov jsme společně dojeli až k domovu. Zde jsme udělali závěrečné foto a něco před půl druhou jsme se rozešli.
Tato jízda určitě nebyla z nejdelších (30 km), ale my s Dejvem jsme si vše užili dosyta. Bloudění, mizející cesty, kopřivy – ještě v úterý mě pálily nohy. Posezení, za které patří dík Pepíčkovi, bylo úžasné. Také jsem již zaslechl názor, že bychom to mohli příště zopakovat. Myslím, že letos jeli dva nováčci a dvanáct účastníků taky není málo. Tak co příští rok znovu?
P.S. A výsledky? O pár vteřin vyhrál Matěj s Lexíkem před Milhauzem a Prckem.
Aladin
Exhibiční jízda 🙂
Před 30. ročníkem CC se šířily fámy, že to bude pohodička a že snad dojezd by mohl být u nějakého keteringu… Trefou se nakonec ukázalo jen to druhé a díky Aladinovi za to, překvapení s ohněm a občerstvením v Bezděčí nemělo chybu 🙂 Pokud jde o tu pohodičku na trati, tak možná jak kdo. Například letošní prvovýstup „Vlastíkovou cestou“ na Cimburk bych jindy nešel ani ve dne a bez kola :-))). Bohužel hned dvě drobné navigační chybky nás s Vlastíkem stály pěkné předposlední místo. Někdo ale poslední být musí a jako hlídka s nejvyšším věkový průměrem to bereme sportovně (ale počkejte příště ;-). Celkově tradičně pěkná akce a za mě palec nahoru!