Bunkry 2024

O putování naší bunkrácké party po předválečném čs. opevnění východně od Nového Města nad Metují 17.- 19. května 2024.

Asi je trochu zvláštní, když si na začátku výpravy můžete říct: „Když všechno půjde dobře, v sobotu večer budeme v Pekle.“ Napsané to možná s tím velkým „P“ nevypadá tak zle, ale když se to jen řekne… a když si k tomu přidáte zkušenost, kterou jsme ve stejné oblasti udělali před deseti lety a taky aktuální meteorologickou předpověď, na náladě to zrovna nepřidá 🙂

Po propršené výpravě 2014 zůstaly jisté nedodělky, a také personální obsazení se obměnilo, takže letošní „bunkry“ Aladin nasměřoval opět do oblasti východně od Nového Města nad Metují. Z Moravské Třebové vyrazila v pátek vlakem v 13:20 základní šestka (Aladin, Kulda, Pavel, Vlastík, Kebule a Jessie), ke které se v Týništi přidal Milan. Cesta i přes jednu výluku a šibeniční časy na přestupy v České a Chocni dopadla dobře, takže ve čtvrt na šest jsme se vylodili z autobusu v Sedloňově. Stará známá hospoda na návsi byla mimo provoz, ale potřebný servis naštěstí obstarala nedaleká stylová krčma a restaurace Sedloňovský dvůr. Po malém občerstvení jsme se vydali do kopce na naštěstí nepříliš vzdálené nocležiště u srubu N-S 43, kterého jsme dosáhli asi ve čtvrt na osm. Srub jsme ihned prozkoumali, ale i když byl otevřený a docela čistý, dali jsme přednost spaní venku. Počasí nás zatím šetřilo, i když bylo zataženo, nepršelo, jen docela dost foukalo. Proto jsme si náš „hotel pro pět“ zateplili, jak to jen šlo, Aladin a Kebule dali přednost individuálním přístřeškům. Do noci se pak již tradičně klábosilo nad dobrým jídlem a pitím, ale oproti loňsku střídměji, každý věděl, že sobota bude vše, jen ne procházka růžovým sadem 🙂

V sobotu ráno jsme nijak neotáleli a po vydatné snídani vyrazili po „šňůře“ bunkrů západním směrem. Počasí bylo násobně lepší než před deseti lety, proto jsme jednotlivé sruby nacházeli snadněji a postup byl rychlejší. V lukách u N-S 45 Polom se k nám dokonce dočasně přidalo černobílé koťátko (Aladinovu tempu naštěstí dlouho nestačilo :-).

V závětří u příhodného N-S 47 Jaroslav jsem si dali „kafíčkovou“ a zde nás také zastihla slibovaná první přeháňka, naštěstí zatím jen „nepláštěnková“. Dalším významným bodem na trase byla dělostřelecká tvrz Skutina, které jsme dosáhli za již sílícího deště před jedenáctou. Zde jsme absolvovali téměř hodinu a půl dlouhou zevrubnou prohlídku za zajímavého a zemitého průvodního slova pana majitele i průvodce v jedné osobě. „Třešničkou na dortu“ byl sestup (a poté samozřejmě zase výstup) cca 200 schodů do nedobudovaného podzemí pevnosti, který řádně prověřil aktuální stav našich tělesných schránek.

Po takovém záběru jsme si v místním kiosku dopřáli malé občerstvení a čerstvě nabyté informace probrali nad vonícím grogem. Žádné velké sezení se ale nekonalo, byl čas jít dál, bunkrů nás čekalo ještě dost. Kromě objektů patřících ke Skutině třeba zachovalý, ale nepřístupný N-S 53 U chalupy, kde jsme si „střihli“ účastnické foto. Byl také čas přemýšlet o nějakém obědě, neb žaludek se hlásil o svá práva a i nožičky už začínaly býti uťapkané. Zašli jsme proto kousek stranou do Pivovaru Agent v Zeleném údolí. No, jeho personál by přístupem k hostům spíše odpovídal „Hospodě Na mýtince“ a ceny také nebyly zrovna lidové, ale když široko daleko není nic jiného, člověk ledacos skousne.

U Zelinkova mlýna jsme aspoň zamávali autobusové zastávce, která nám před deseti lety poskytla azyl před deštěm, a pokračovali táhlým výstupem obcí Dlouhá (jak příhodné!) ke srubu N-S 60 Soused. To se již doposud slunečné počasí začalo v souladu s předpovědí kazit a k následujícímu N-S 61 Chata už jsme docházeli v pláštěnkách za solidního deště. Naštěstí tento srub dělá čest svému jménu a stojí u něj opravdu přístupná „chata“ (přístřešek), kde jsme v suchu u uvařené kávy a nějakého toho „keksíku“ přečkali nejhorší a pokračovali dál. Naštěstí se počasí opět lepšilo a u N-S 62b Studna už jsme pláštěnky zase mohli sundat.

Celkem bez problému jsme dohledali a postupně obešli ony bunkry u obce Borová, které jsme před deseti kvůli mizernému počasí minuli. Zlatým hřebem odpoledne bylo na cestě k poslednímu N-S 64 Osada překonání vodního toku (skok s báglem přes potok) a zejména překonání elektrického ohradníku pod napětím. Každý volil poněkud jinou metodu, ale jak se můžete přesvědčit z připojených fotografií i videa, většina z nich byla poměrně úsměvná (bohužel kamera nebyla všude). Aladin si jako známý energický muž experimentálně vyzkoušel, že ránu od ohradníku pořád ještě dá 🙂

Srubem N-S 64 linie velkých bunkrů u Borové končí a nás čekal asi šesti kilometrový sestup do údolí Metuje k turistické chatě Peklo, kde jsme měli s velmi vstřícnými provozovateli předjednán nocleh ve venkovním přístřešku. V sedm večer jsme sem ušlí konečně dorazili a jak jinak, rovnou zasedli do venkovní restaurace k vydatnému a zaslouženému občerstvení. Za sobotu jsme měli v nohách 18 km „cestou necestou“ a s těžkými bágly, takže nebylo divu, že jsme se s příchodem tmy poměrně záhy odebrali „do hajan“ na vyčleněnou terásku (Kebulka využila možnosti důstojnějšího spaní). Noc byla poměrně teplá a až na nějaké ty „noční ruchy“ i relativně klidná. Kdo spí spánkem spravedlivých, nějaké to opilecké pokřikování a kamarádovo „chrupkání“ prostě neřeší 🙂

V neděli ráno jsme se nakonec rozhodli stihnout dřívější spoj, takže jsme ihned po bohatýrské snídani vyrazili něco po půl deváté na zbývající úsek cesty do Nového Města. Po červené podél řeky Metuje to bylo přes šest kilometrů, takže jsme tomu dali formu zrychleného přesunu. Vlak v 10:35 jsme nakonec bez problémů stihli. Jen jsme do něj nastoupili, začalo pršet. Na trase Choceň – Svitavy nám České dráhy žádné nežádoucí překvápko nepřipravily, cesta ubíhala podle plánu. Jen při přesedání do autobusu ve Svitavách nás zastihla příšerná průtrž mračen, která naštěstí trvala (jak jinak) jen k tunelu. Jakmile se za Hřebčem otevřel výhled „na tu naši zahrádku“, bylo po dešti, byli jsme doma. V půl jedné jsme si řekli poslední „ahoj“ a Bunkry 2024 se staly historií.

Jako vždy to byl slušný výkon, nějakých 30 km s bagáží, dva noclehy venku… ale zatím to pořád ještě dáváme (i když tedy sledovat „pantáty“ třeba při takovém ranním obouvání ponožek a bot je docela zábava :-). I proto si ceníme přítomnost certifikované zdravotnice Kebule, včetně jejího osobitého (ne)humoru :-). A samozřejmě nelze nezmínit přínos Kuldy, který nás vždycky posadí do správného dopravního prostředku (a ještě za ekonomické jízdné) a jehož speciální aplikaci vděčíme za to, že se vzájemně finančně nevyrovnáváme ještě teď 🙂

Předběžně se řešilo i případné „příště“. S Pavlem jsme se shodli (a věřím, že ostatní by se přidali), že s „Cestovní kanceláří Aladin – tisíc a jedna zkratka“ pojedeme kdykoli-kamkoli :-))). Mluvilo se něco o bunkrech v „Krakonošově zahrádce“, a ta jak známo sousedí s Čičákovic pozemky (asi by ses, Čičáku, měl zase po letech pomalu začít bát :-). No a třeba už s námi konečně zase vyrazí i ten náš „Antošek“ :-). Takže plány by byly, bude-li i vůle a zdraví, tak za rok zas.

Jessie

kompletní fotodokumentace akce (Jessie, Kebule, Kulda, Aladin)

trasy na mapě: pátek, sobota, neděle