O druhé bunkrácké výpravě Aladinovy party, a to opět na Králicko.
Rok po první výpravě jsme vyrazili opět na bunkry v králické oblasti. Nebyli jsme s Bobem sami. Přidal se k nám Bobův švára Aleš a jeho kamarádka Jana. Oba bez problémů zapadli do naší party.
Vystoupili jsme z vlaku v Mladkově a začali stoupat po žluté značce, jež byla součástí naučné stezky po opevnění. Blížil se večer, a tak jsme k přespání zvolili K-S 29 „V selském“. Na malém plácku tak tak pro čtyři jsme trochu uklidili šišky a kamení a rozložili bivak. I igelitovou střechu jsme si udělali.
Ráno při svítání mě to vyhnalo ze spacáku a když jsem se obouval, udělalo to ČVACHT! Kdo to nezažil, neví, jak hnusnej je to pocit, když v botě rozšlápneš slimáka. Na očistu padla polovina rulky a Bob mi naštěstí půjčil náhradní ponožky.
Po snídani jsme nahodili bágly a pomalu začali sestupovat okolo K-S 30 „V lesíčku“ do údolí Tiché Orlice. Přes lávku jsme se dostali na druhou stranu a zanedlouho jsme nalezli na cestě betonový pás, který sloužil k vybudování protitankové překážky. Věděli jsme, že se po něm dostaneme k dalšímu bunkru. Pás asi někomu křížil zahradu, ale my poctivě šlapali po betonu, tak na nás nikdo nevyběhl. K-S 31 „U besídky“ byla otevřená a v záhybu vstupní chodby na nás čekala milá koťátka. Unikli jsme včas a žádné jsme si s sebou neodnesli. Nedaleko se nachází K-S 32 „Na Růžku“. Bylo na ní vidět, že zde někdo maká. O K-S 33 “U ovčárny“ jsem věděl, že se nachází uprostřed areálu nějakého JZD nebo něčeho podobného. Řešil jsem jako problém, jak se k ní dostat a jestli nás sem „ofiko“ někdo pustí. Když jsme přišli k bráně, Bob se hrdinně vrhnul na vrátnici. Posléze vyšel s vrátným pomalu v bratrském objetí a vrátný byl jak máslo a pane inženýre sem a pane inženýre tam. Vypadal, že i klíče by nám půjčil. Až potom z Boba vypadlo, že jim sem dodávají pohonné hmoty. Srub měl před vchodem vyzděnou přístavbu a sloužil jako sklad maziv.
Po silnici jsme došli do Mladkova a dále pak směrem na České Petrovice. Za serpentýnami jsme natrefili na K-S 34 „U kapličky“, která stojí několik metrů od silnice. Za ta léta tak splynula s okolím, že i když jsem po té silnici jel již před tím několikrát na kole, a dokonce i šel pěšky, nikdy jsem si jí nevšimnul.
Opět jsme využili betonový pás a po něm a po pěšině jsme došli ke K-S 35 „Nad lesem“. Zde nás překvapil velký rovný prostor v okolí, který byl využíván jako tábořiště. Cisterna na střeše pevnosti jasně dokazovala „zavlažování“ samospádem. Okolo sjezdovky jsme došli ke K-S 36 „Pod Adamem“. Tento srub byl otevřený a my tedy měli možnost vidět zblízka obrovské převýšení mezi oběma střeleckými místnostmi. V kamenné rovnanině byly patrné pytle ztvrdlého cementu, což se dá považovat za bunkráckou raritku.
Stále do kopce jsme směřovali k vrcholu Adam. Cesta vedla okolo K-S 37 „Na rozhledně“, která byla zamčená a jevila známky oprav, a též okolo K-S 38 „U křížku“, i ta byla zamčená. Zde byly patrné pozůstatky těžkých zkoušek, kterým se nevyhnula ani tvrz ADAM. Ta však byla očím bunkráků pečlivě ukryta v lese a obehnána plotem. S lesem po levé ruce a Českými Petrovicemi po pravé jsme každých 25 metrů míjeli ceduli „vojenský prostor, vstup ZAKÁZÁN!“
Chýlilo se k dešti, tak jsme dali za vděk úkrytu v řopíku na okraji onoho lesa. Před sebou jme měli srub K-S 46 „V zátiší“. Tento jsme prozkoumali, hned jak přestalo pršet. Do údolí okraje Petrovic nás opět vedl betonový pás. Minuli jsme otevřenou K-S 47 „V dolině“, která měla levou stranu až po horní schod zaplavenu vodou.
Po chvilce bloudění touto částí Petrovic jsme konečně nalezli silničku ke K-S 48 „Nad silnicí“. A po vystoupání na horizont jsme uviděli velmi blízko sebe K-S 49 „Petrovice“ a K-S 50 „Na Jedlině“. Na K-S 49 bylo parné poválečné dozdívání a záplatování děr po válečných zkouškách. K-S 50 byla oplocená drátem a asi sloužila jako ubytovna pro ovce. Na kraji lesa jsme intuitivně vytušili K-S 51 „Kraj lesa“. Tento srub je docela zachovalý, zřejmě proto, že do lesa směřují jen střílny pro kulomety a ty asi nemělo smysl trhat. Tento srub je také posledním s římským označením odolnosti. Dále do lesa již pokračují „Araby“.
V lese jsme chvíli hledali K-S 52 „Pod skalou“, jelikož se v blízkém okolí nachází docela dost řopíků, které jsou jen nepatrně menší než již zmíněné „Araby“. Tento srub byl na rozdíl od K-S 51 poničen víc než dost. Nedaleko pod horní hranou údolí Divoké Orlice jsme nalezli kousek od sebe stojící K-S 53a „Na žebru“ a K-S 53b „Nad řekou“. Dosti vybydlené malé sruby byly otevřené a také zaneřáděné. Blížil se večer, a tak jsme se pustili do hledání vhodného místa k přenocování. Na stráni to nebylo nic jednoduchého. Dolů do údolí k řece se nám nechtělo, protože i minulá noc byla docela chladná. Nakonec jsme dali za vděk malému důlku, tak tak pro čtyři lidi.
Ráno jsme sestoupili do údolí Divoké Orlice a po proudu jsme si ještě prohlédli R-S 54 „Na potoku“ a dál pak na zastávku autobusu do Klášterce nad Orlicí. Spoje pěkně navazovaly, a tak jsme se šťastně vrátili z druhé výpravy po bunkrech.
Po první chladné noci jsme se ráno bavili kolik asi je stupňů, a tak jsme rozvíjeli teorii, že by nebylo špatné, kdyby byl teploměr v mobilu. Také jsem obdivoval vařič, který s sebou měla Jana. Fungovalo to na tekutý líh a chvíli po zapálení jakoby se zapnulo turbo, že nádobky na ohřívání musely být snad z titanu nebo s nějakým povlakem. Když jsme na tom něco ohřívali v Bobově ešusu, tak se úplně vyboulil.
P.S. Na další výpravě už mobil s teploměrem Bob měl. Pokrok nezastavíš.
Aladin (napsáno s odstupem více jak 20 let)
Fotografie na výpravě 2001 bohužel nebyly pořízeny, v článku použité jsou převážně z roku 2016.