O první bunkrácké výpravě Aladina s Bobem, a to na Králicko.
Jak jsme se s Bobem domluvili, tak jsme také učinili. Začátkem května jsme vyrazili na první bunkráckou výpravu. Potkali jsme se v České. Já s usárnou, jak za stara, Bob také. Co mě však zarazilo, bylo to, že spacák, který vlastně usárně dává tvar, měl připevněný dole a již zmíněný batoh měl plný oblečení a jiných věcí.
Cílovou stanicí byl Červený Potok a my si to namířili po silnici ke K-S 5. Na úrovni K-S 6 jsme odbočili po betonovém pásu k řece Moravě. Ze břehu nikde most vidět nebyl, tak jako správní junáci boty dolů a šupky do řeky. V těch místech je asi dvakrát tak široká jako Třebůvka a vody patřičně ledové bylo nad kolena. Při brodění řeky jsme uviděli ve vzdálenosti asi 50 metrů krásný široký most. No, co už. Přes louky jsme šli do kopců, až jsme v lese konečně natrefili na místo našeho noclehu K-S 2 „Na kótě“. Bob strašil, že i když má švárův spacák z dutého vlákna, tak že se stejně pořádně nabalí. Vyplašil mě tak, že i já šel spát v mikině a bylo mi celou noc docela vedro.
Ráno jsme prolezli místo našeho noclehu a vydali se do údolí okolo zcela zdemolované K-S 3, v lukách mírně zarostlé K-S 4, ve které byly ještě zbytky vzduchotechniky, až jsme došli ke K-S 5 „U potoka“, kde od naší poslední návštěvy vyrostla zdařilá betonová replika levého zvonu. Pokračovali jsme teď již po mostě přes řeku ke K-S 6, kde několik nadšenců zrovna zaměřovalo svinovacím metrem celý interiér. Možná to byl pan Novák, od kterého mám mnoho knížek s detailními výkresy všech králických srubů. Okolo zdevastované K-S 7 jsme dorazili ke K-S 8. Zde jsme absolvovali prohlídku. Muzeum bylo zaměřeno na pracovní lágry a gulagy. Po prohlídce jsme odbočili na dělostřeleckou pozorovatelnu K-S 12b „Utržený“ patřící ke tvrzi Hůrka. Zde se nachází jeden z mála dochovaných pancéřových prvků na Králicku – pozorovací kopule. Dvojice nadšenců nás provedla celým třípatrovým srubem a plni elánu nám popisovali, jak dobetonují též raritní vytržený šestistřílnový zvon.
Okolo srubu K-S 9, na kterém bylo vidět, že jako jeden z nejbližších k silnici byl terčem mnoha zkoušek, jsme doputovali k pevnosti Hůrka. Povrch pevnosti byl volně přístupný. Otočná věž zabetonovaná, jen pancéřové průduchy zde trčely z betonu. Ochranný příkop u dělostřeleckého srubu byl zcela zasypán. Jen z nepatrného vyčnívajícího mřížoví nouzového východu bylo slyšet monotónní šumění klimatizace v podzemí. Okolo K-Bg-S 11 a K-Bg-S 13, které byly také velmi postiženy ostřelováním a jinými zkouškami, jsme sestoupali ke K-S 14 „Cihelna“. Tento bunkr byl ve zcela původním stavu, jak jej Němci zanechali po zkouškách, jen už byly vyčištěny diamantové příkopy.
Přes nedaleký lesík jsme si zkracovali cestu ke K-S 15 „U lípy“. Cestu nám přehradil zuřivě štěkající vlčák a pak si nás všiml stejně zuřivě vypadající páníček. Přes štěkot a hulákání: „Co tady chcete, bunkráci zasraní?“ jsme se mu snažili vysvětlit, že potřebujeme jen doplnit zásoby vody. Až uklidnil psa a přestal hulákat, se trochu, ale jen trochu zklidnil. Zřejmě byl mírně labilní a ten „traktor zku…nej“, který zrovna taky asi neměl svůj den, mu taky nepřidal. Poslal tedy s námi kluka, který doposud postával bokem, ať nám dá vodu ze studny. V PET flašce bylo vidět, že voda není úplně čistá, snad i nějaké breberky tam plavaly. Zachránila nás až milá a pěkná paní domácí, která vykoukla vesele z okna a natočila nám vodu pitnou. Možná jsme pro ni byli ozvláštněním všedního dne na samotě a asi jsme i trochu pochopili nevrlost pana domácího.
Pokračovali jsme dál směrem ke kopcům okolo K-S 15, téměř zasypané K-S 16 a jako stáj pro ovce používané K-S 17. Ve spodním patře byla dosti vysoká hladina močůvky. Když jsme utrmácení došli až do Dolních Boříkovic ke K-S 18, který je zvláštní tím, že měl mít uprostřed otočnou kulometnou věž, potkali jsme tu zevlující pubertální děvčata. Suverénně jedna spustila na Boba, že ho zná a že je Antošek z Mladkova. Byla tak neodbytná, že jsme ji při tom nechali a odešli hledat hospodu, protože večer se blížil a žízeň byla veliká. Mimo dobrého piva jsme se dověděli, že jsme zvítězili v hokeji, tuším v prvním zápase MS nad Italy. Pastvinami do kopce jsme minuli K-S 19 a za šera jsme našli místo druhého noclehu K-S 20. Uvelebili jsme se na střeše. Bob vytáhl slivovici v láhvi od pražské vodky. Za pochvalných řečí o kvalitě zmíněné slivovice jsme zjistili, že je to opravdu pražská vodka. Uvařili jsme si dobré konzervové lečo a za stálého míchání si jej Bob vykydnul do švárova spacáku. Noc byla hvězdnatá, vodky taky dost a vzpomínek a řečí též. Usínali jsme za svítání.
Probudilo nás pálící slunce, které bylo již dost vysoko nad obzorem. Po snídani jsme dále stoupali okolo K-Ba-S 21 a dalších srubů tvrze Bouda ke vchodovému objektu. S pár dalšími nadšenci jsme absolvovali prohlídku. Jelikož jsem měl z podzimu předchozího roku zkušenost z výpravy s vlčaty na Boudu, kdy nám v nejvzdálenějším místě prohlídky „vybouchla“ centrála a my se po těch mnoha schodech a stovkách metrů chodeb vraceli s celým oddílem jen se dvěma baterkami, zeptal jsem se toho týpka, co šel tenkrát s námi, jestli už jim maká centrála. Zbystřil, a jen co prohodil, že už jo, si hned, nevím proč, vzpomněl na Žárovku a že ji mám moc pozdravovat. Svět je malý, anebo že by to bylo tou tmou před rokem? Každopádně prohlídka se nyní zdařila a světlo svítilo celou dobu. Něco jsme před Boudou pojedli a vydali se dál po linii od K-Ba-S 24 až ke K-S 30. Všechny bunkry byly otevřené, snad jen K-S 25 opravovala nějaká parta nadšenců asi z Prahy. I když jsme měli v plánu tu zůstat tři dny, jelikož byl 1. máj, tak jsme toho měli docela dost. Poté, co jsme vyšli nedaleko K-S 30 z lesa a uviděli odjíždějící vlak z Lichkova domů, svalili jsme se do trávy a po vydatném odpočinku zavolal Bob švagrovi, který pro nás za nedlouho přijel. Tím skončila naše první výprava „na bunkry“.
S odstupem se to zdá jako jednoduchá záležitost, jít od bunkru k bunkru, ale mapu jsme měli jen ofocenou z knížek již zmíněného pana Nováka a oko bunkráka jsme si teprve cvičili. Pomáhaly nám náhodně nalezené betonové pásy, prohlubně pro ostnaté dráty, zbytky protitankových příkopů a podobně. O smartfounech s mapou a navigací jsme si mohli nechat jen zdát. A tak jsem rád, že jsem tuto dřevní dobu našeho bukráctví s Bobem zažil a začal si plnit svůj sen z mládí – projít celou linii od Bohumína po Krkonoše.
Aladin (napsáno s odstupem více jak 20 let)