Železný kruh na výpravě „jako za starých časů“ o víkendu 13. – 15. srpna 2021 v Broumovských stěnách.

Jednoho krásného podvečera na Kvíčalce v Kamzičáku padla myšlenka „co takhle vyrazit někam na výpravu jako tenkrát postaru“. Jelikož jsme byli všichni v dobré náladě, návrh byl nadšeně přijat. A tak jsem určil termín, který se nakonec upřesnil pouze na víkend, vlak byl vyměněn za auto, ale jinak to bylo „jako postaru“.

V pátek třináctého jsem vyzvedl Vlastíka přesně v 10:15 na Čapkové a razili jsme si cestu objížďkami k Bobovi na slíbený gulášek. Bob ještě pracoval, takže se to trošičku protáhlo. Gulášek nakonec byl a byl výborný. Před jednou jsme přijeli k Milanovi, kde jsme přehodili věci do většího auta a odešli pod pergolu na kávičku. Poté, co jsme se shodli, že by bylo vhodné vyrazit, jsme se tedy, někteří ne moc nadšeně, zvedli. Cesta, až na zastávku u benzínky, kde Vlastík podal sportku, když bylo toho třináctého, a několik objížděk, probíhala v klidu a pohodě až na místo. Hvězda není letohrádek, ale kaple a hlavně je nedaleko restaurace s úžasným výhledem. Původní plán zněl jinak, ale z důvodu brzké zavírací doby jsme byli po večeři už před pátou. Nálada byla veselá, zvláště pak když nám pan vrchní řekl, že na vlky má svini. Asi 200 kilovou Marušku nebo jak jí říkal.…

S dobrým pocitem v útrobách jsme nalehko vyrazili na plánovaný okruh severozápadním směrem po modré značce. Výhledy do údolí okolo Broumova byly úchvatné. Místo dalekého rozhledu „Kačenka“ bylo vybráno jako cíl. Odtud jsme pak žlutou spojkou pokračovali nazpět k zelené a na parkoviště. Samozřejmě celé odpoledne bylo protkáno úvahami, co uděláme s těmi 120 miliony, co vyhrajeme v té sportce.

Hned při přípravě večeře v autobusové zastávce jsme měli možnost rozvíjet konspirační teorie. Na parkoviště totiž přijel zcela nový obytný vůz řízený mužem a nedlouho po něm osobní auto řízené ženou. Měli se k sobě. Teorie byla samozřejmě taková, že se sešli milenci, aby otestovali obytňák se vším všudy. Jen jim při tom asi vadili čtyři kumpáni ležící nedaleko pod širákem. Bob celý večer plašil, že přijde bouřka, ale mi slepě věřili předpovědi a přístřešek se nestavěl. Být s námi Jessie, tak se to nestane. Rum tekl a bouřka, kterou jsme slyšeli i my, se blížila. „Nevadí zakryjeme se další plachtou.“ tvrdili hoši. Nefungovalo to. Spodní plachta byla asi 2x tak velká jako plachta k zakrytí. Výměna trochu pomohla. I já zalezl pod svoji plachtičku, kterou jsem původně měl jen na úschovu věcí. Musel jsem se tam vecpat taky a ten kořen, na kterém jsem celou noc ležel, nebyl zas taková výhra. Naštěstí déšť netrval dlouho a ráno bylo slunečné a svěží. Jen Vlastíkův polštářek byl poněkud nacucán a Milan si vzpomněl na to, jak, když si v noci sedl mimo karimatku, mu tekl potůček mezi půlkami. A to byl ve spacáku.

Ráno po snídani jsme do auta odložili nepotřebné a naložili potřebné. V očekávání teplého dne jsme naložili každý čtyři litry vody a vyrazili k rozcestníku. Bylo něco před devátou. Šli jsme po červené značce okolo různých skalních útvarů. Pokochali se pohledem do Kovářovi rokle z vyhlídky „Skalní divadlo“ a pokračovali klikatící se pěšinou k Supímu hnízdu. Po zdolání vyhlídky jsme dali kafíčkovou. Vedro bylo jak v prádelně. Když jsme došli k odbočce na vyhlídku „Ovčín“, s vděkem jsme odhodili batohy do borůvčí a šli ten kousek na lehko. Cesta byla místy až neschůdná a klouzavá. Výhled? No, jak řekl Milan, i na stopadesáté osmé bude stále stejný. Příštích několik odboček k vyhlídkám jsme lhostejně minuli. Také i proto, že přibývalo lidí. Nebyla to žádná tragédie, ale máme už raději svůj klid. Cesta stále stoupala a klesala, takže nebylo divu, že když Milan při pohledu do mobilu řekl „ta zelená půjde po vrstevnici, asi“, čekal nás ten den největší sešup do nějaké rokle a vzápětí výstup do stejné výšky. Oběd jsme zmákli při jedné ze zastávek na studeno, ale povážlivě nás začínala opouštět voda. Celý den jsme se pohybovali hlavně ve stínu skal a bylo i docela vlhko, ale když jsme utrmácení došli k jedinému pramenu v širokém okolí, tak nám spadl kámen ze srdce. Naplnili jsme sebe i všechny petky, co jsme měli.

Vystoupali jsme ke Kamenné bráně. Zase to byla docela makačka. Bob s Vlastíkem zůstali u báglů na odbočce a my s Milanem šli do míst, kde jsme byli před 38 lety. Nebýt toho Narcise, co asi pět minut zdržoval v bráně focením panoramat a selfíček, tak bych si to docela užil. Ještě nás čekala odbočka ke Kamenné koruně, ale tu jsme vzdali. Raději jsme na další odbočce dali čajík a pořádnou sváču.

Při pohledu do mapy mě uklidnilo to, že už to vážně není daleko do plánovaného cíle dnešního putování. U Pánova kříže na nás čekal altánek, sluníčko a odpočinek. Bob zůstal u báglů a my si nalehko obešli skalní městečko s vyhlídkami na polské Soví hory. V městečku bylo několik zajímavých skal, jejichž názvy byly opravdu trefné (Veverka, Ještěr, Kočka, Velbloud a podobně). Po návratu jsme uvažovali o tom, zda využít altánek nebo až Junáckou vyhlídku, kterou jsem vybral za cíl cesty. S Milanem jsme vcelku pohodlnou cestou došli asi půl kilometru k vyhlídce. Přespat se tady dá pouze ve velké nouzi a v té jsme nebyli. Ještě tu i dost profukovalo. Tak jsme pouze zanechali stopu ve vrcholové knížce (Železný kruh byl tady.) a vrátili se zpět. Bob už měl vyhlédnuté místo k noclehu. Nebylo kam spěchat, tak jsme se natáhli a pak se pustili do přípravy večeře. Když už se začalo šeřit, šli jsme si připravit přístřešky a pak ještě jeden čajík a do spacáků. Večer a noc byla klidná, až na ohňostroj v Polici a nějakého nočního cyklistu, který profrčel po nedaleké cestě.

Za krásného rána jsme posnídali a před devátou jsme byli opět na cestě. K autu jsme to měli asi 9 km, ale po cestách rovných se to šlapalo snáze než den před tím. Úsek zelené značky procházel nehlubokou roklí s potůčkem. Velmi pěkné. Další trasa po modré vedla po vrcholu rokle, kde na skalách byly jako vlaštovčí hnízda nalepené chatky. Romantika. Při odpočinku nedaleko vstupu do Kovářovy rokle přišli na přetřes ti dva v tom obytňáku a samozřejmě ta výhra ve sportce. Po kolikáté už? Kovářova rokle je plná schůdků a průlezů, odboček a zajímavých výhledů. Pravdou je, že ten poslední úsek po zelené byl už skoro na žebříky a myslím, že nám všem dal pořádně zabrat. Ještě že po zdolání stoupání jsme hned uviděli parkoviště s autem..

Převlékli jsme se za lidi a vyrazili domů. Až v Novém Městě nad Metují jsme uviděli vhodnou restauraci na oběd a myslím, že mluvím za všechny, nemuseli jsme litovat. Jídlo dobré, ceny nízké. U Milana kafíčková a domů. Z mého pohledu to byl super víkend. Ani žádná krev netekla, pro Milana dobře na ty prášky. Navštívili jsme a prochodili pěkný kraj. Jen ten jackpot nepadl a ti dva byli nejspíš manželé – škoda !??

Aladin

Fotografie: Aladin + Boob
archiv ŽK

Původní komentáře k článku
(nový komentář vložíte dole pod textem)

Klady a zápory mé nepřítomnosti
Okolnosti mi tentokrát nedovolily se výpravy zúčastnit, což mělo zdá se zjevné důsledky. Je pravda, že být tam, přístřešek na první noc by se nejspíš stavěl (mám přeci rád svoje jisté). Je také ale pravda, že být tam, ve sportce byste zcela jistě nic nevyhráli (jakože vím, že jste vyhráli). Taky je jisté, že byste toho nachodili ještě víc, protože Aladin, i když se dle fotek očividně snažil, vás určitě tak nehonil po všech možných a nemožných fotogenických místech, jako bych to nejspíš v úporné snaze o maximální zdokumentování dělal já. Také k takové školácké chybě, jako že jste si nepořídili ani jednu „účastnickou samospoušť“, by určitě nedošlo 😉 Ale konec kočkování, jsem rád, že se vám výprava vydařila (příležitostně si ji dám za domácí úkol) a že jste na mě na ní mysleli a posílali průběžnou reportáž. Tak příště doufám zase pospolu :-).
Jessie, 23.8.2021 20:07

RE: Klady a zápory mé nepřítomnosti
Jessie, ta slečna či paní cyklistka s tím pěkným batůžkem byla focena pro tebe, ale nebyl silný signál, abych to mohl odeslat. Takže ano, mysleli jsme na Tebe.
Aladin, 23.8.2021 20:42

RE: Klady a zápory mé nepřítomnosti
Tak přesně u té fotky s cyklistkou mě právě napadlo, proč jste probůh nevyužili možnost ji požádat, aby vás třeba všechny vyfotila (no fakt, nekecám). Mohli jste mít účastnické foto a ještě navázat neformální kontakt :-).
Jessie, 23.8.2021 20:49

RE: Klady a zápory mé nepřítomnosti
U té slečny s tím batůžkem jsme zaprvé byli značně unavení, ale hlavně už byly špatné světelné podmínky, tak by ta fotka asi nebyla nic moc. Přece jenom nemáme Jessieho historický voděodolný foťák.
Milan, 24.8.2021 7:36

Trocha filozofování o řece
Jistě znáte ono často citované úsloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Při editaci tohoto článku jsem si víc než kdy jindy uvědomil, že pokud je řeč o téhle partě, tak nejspíš tak docela neplatí. Kdybych tento článek porovnal s obdobným deset nebo i čtyřicet let starým, bude to pořád stejná „řeka“. Jasně, voda v řece se mění a my s časem samozřejmě také. Ale jako má řeka své více méně stále koryto, peřeje, tišiny, jezy…, máme mi ty své nezaměnitelné povahy, vazby, vzpomínky, hlášky…, prostě to co dělá partu partou a přátelství přátelstvím. A přátelství z časů, „kdy bylo to zlý, kdy spali jsme v dešti a promrzlí“, nemůže nevydržet. Takže ano, vstupujme často to téže řeky, vracejme se ke kořenům! Dokud to jde 🙂
Jessie, 23.8.2021 21:33

Po vrstevnici
Ještě se vracím k tomu, jak jsme šli po vrstevnici. Nejen, že jsem na té mapě viděl, že půjdeme po vrstevnici, ale viděl jsem, že půjdeme i přes potok :))). Když potok dlouho nebyl, tak jsem se podíval znova a zjistil, že potok na mapě už není, teda je, ale jinde. Až při bližším pohledu jsem zjistil, že to není potok, ale je to prasklina na displeji mobilu. Přece jenom s čočkama na dálku se ty detaily nějak smazávají :)))
Milan, 24.8.2021 7:41

Krev tekla…
Jen pro upřesnění – na obědové klobáskově pauze pod altánkem na rozcestí jsem se při vstávání (abych udělal foto posilňujících se kamarádů) majzl do hlavy o trám a za hodinu při uhlazování účesu (míjely nás zrovna sličné turistky) jsem zjistil, že krev tekla…
Vlastík, 24.8.2021 8:06

Dodatek
Jo a batůžek se slečnou jsem zaspal, takže jak vypadal, jsem se dozvěděl až z fotky…
Vlastík, 24.8.2021 8:10

Re: Dodatek
Jo přesně tak, psal jsem Jessiemu, že slečna o nás ani očkem nezavadila, protože jsme tam leželi trochu zdechlí. A společnou máme u Milana pod pergolou 😉 …
Aladin, 24.8.2021 14:29